8

seraf lásky

Alexandrinina radost z návratu domů naneštěstí neměla dlouho trvat. Přišel dopis od otce Pinha, ve kterém s hlubokou lítostí vysvětloval, že jeho naléhavé povinnosti v jiné části země mu již nedovolují nadále zůstat jejím duchovním vůdcem. To byl krutý otřes, avšak horší mělo přijít. Její tělesný stav se opět velmi prudce zhoršil a ke konci roku 1943 dosáhly její bolesti opět nesnesitelného stupně. Sténajíc v agónii a hluboce sklíčena nad ztrátou duchovního vůdce, svěřila se Deolindě, že toto je už jistě její konec. Poté, co přijala poslední pomazání, prožila druhou mystickou smrt - zdlouhavou křeč oslepující bolesti, která představovala jakési zpráchnivění jejího těla. Pohled na tak nevýslovné utrpení přiváděl slzy soucitu do očí nekonečných zástupů poutníků, kteří přicházeli prosit o účast v jejích nepřetržitých modlitbách. Byl mezi nimi i její bývalý zaměstnavatel, který se při pohledu na její zubožený stav zlomil:

„Ona je svatá,“ plakal. „A to pomyšlení, že na tom lůžku bolesti je týrána a křižována mou vinou!“

S jejím děsivým utrpením zřetelně rostla i síla a intenzita jejích opětovných extází. Ve svém životopise popisuje prožívání nevýslovných pekelných a očistcových muk. Její dlouhý popis pekelných útrap odpovídá úděsné vizi pekla, jež viděly tři fatimské děti 13. července 1917, a které zaznamenala sestra Lucie. O očistci Alexandrina napsala:

Na svátek Krista Krále roku 1943 jsem pocítila, že mé tělo zemřelo a má existence na této zemi zcela skončila. Není slov, jimiž by se dala vyjádřit ta bolest a smutek, které jsem v té chvíli pociťovala. Jaká utrpení, můj Bože, jaká utrpení to byla! Cítila jsem, jak mnou procházejí plameny. Zdálo se mi, že jejich ukrutný žár cítím kvůli mé velké žízni, kterou jsem stále trpěla, ale to byl omyl. Tyto plameny hořely dál a dál. Nebyly to plameny tohoto světa. Měly jas, který byl okouzlující. Hodiny a hodiny skrze mne procházely mučíce a spalujíce mé smysly. Šlehaly do obrovských výšek ... a působily mi nepopsatelné bolesti. Avšak přesto jsem byla nucena znovu se do nich vrhat, abych se jimi očistila.

Tyto agónie se zesilovaly a narůstaly jejím pokračujícím vnitřním utrpením spojeným s umučením Pána Ježíše, které začalo na Velký pátek roku 1942 a které mělo trvat až do její smrti. Bolest, kterou zažívala, byla ještě silnější než v dřívějších pašijových extázích, avšak Alexandrina už nikdy neopouštěla své lůžko. Někdy byla její hrozivá muka přerušena chvilkami extatického uvolnění. Například 5. srpna 1944 píše o Pánu Ježíši, jak přišel a zajal její zmučené tělo, aby její duši dovolil uniknout ze svého žhnou­cí­ho žaláře bolesti a strávit den nevýslovné radosti v nebi. Avšak tato záře brzy pohasla a ona se opět ocitla uvězněna ve výhni mučivé agónie.

Když několik rodinných přátel vidělo, jak je bezútěšná, naléhavě prosili proslulého salesiánského kněze, otce Umberta Pasquale, jenž působil asi 150 km jižně, aby Alexandrinu navštívil a přinesl jí útěchu. Salesián váhal. Hlavně proto, že i přes lékařské vysvědčení stále kolovaly zlomyslné pomluvy o Alexandrinině půstu. Konečně napsal otec Pinho až z druhé strany země. Zdůraznil, že Alexandrinin půst a mysticismus jsou absolutně pravé, a přesvědčil ho, aby přijel. Otec Pasquale už druhou výzvu nepotřeboval. Okamžitě odcestoval do Balasaru a již po dvou dnech strávených s vizionářkou si uvědomil mimořádný význam její duše. Při své druhé návštěvě ji požádal o účast na jejích modlitbách a utrpení.

Odpověděla: „Jak bych mohla říci ‘ne’, když jste můj druhý duchovní vůdce?“

Tato nečekaná odpověď kněze tak zarazila, že se musel nejprve poradit s otcem Pinhem. Ten mu dodal odvahy a pobídl jej, aby vyhověl.

„Je vaše,“ dodal. „Svěřuji vám ji. Pán vám dá světlo, abyste ji vedl. Salesián byl uklidněn a ihned se pustil do svého nového úkolu.

„Přiznávám se, že to pro mne byla velká úleva,“ doznal později otec Pinho, „když jsem viděl, jak dokonale Prozřetelnost nahra­di­la to, co Alexandrině chybělo v osobě otce Umberta Pasquale, salesiánského novi­cmistra, kazatele a spisovatele. Za těch nejtěžších okolností měl té nemocné ženě dát vytrvalé a osvěcující vedení.“[1]

Vědom si delikátnosti úkolu vedení tak výjimečné duše, dlouho a vroucně prosil otec Pasquale v modlitbě o moudrost a prozíravost, které byly dány jeho předchůdci. Aby mohl hlouběji porozumět jejímu mysticismu, začal tím, že Alexandrinu v září 1944 požádal o se­psání všeho, co se v jejím životě událo. V průběhu následujících let nadiktovala Deolindě asi 5.000 stran strojopisu, na kterých je zachycen celý její životopis. V něm jsou obsaženy jedny z nejdůležitějších dokumentů, jež jsou v současné době studovány v Římě v souvislosti s procesem jejího blahoře­čení.

Otec Pasquale ji rovněž požádal, zda by mohla část svého utrpení a nepřetržitých modliteb věnovat za záchranu mládeže. Odpověděla okamžitě a 26. února 1945 se stala salesiánskou spolupracovnicí. V tomto postavení nabídla své neustálé bolesti a modlitby ve spojení se všemi salesiány všude po celém světě za spásu duší, zvláště duší mladých lidí a za posvěcení spolupracovníků, ať jsou kde­koli. Salesiáni byli její odvahou a ocho­tou tak dojati, že jí udělili zvláštní členský diplom. Když jí ho otec Pasquale předával, požádala ho, aby diplom umístil u jejího lůžka „tak, abych ho měla stále na očích.“

Její šlechetná a nadšená účast na tomto díle v roli salesiánské spolupracovnice nadchla otce salesiány do té míry, že jí darovali překrásnou bílou saténovou lili zhotovenou na fatimském Karmelu, aby ji měla v ruce po své smrti. Když lilii od svého duchovního vůdce přijímala, i přes svou bolest se usmívala a se zajíkáním řekla:

„Jsem tak šťastná, že tu lilii mám. ... Avšak, co musím udělat, když si ji nezasloužím? Když se podívám na své zásluhy, neměla bych dostat nic.“

Deolinda Alexandrině lilií pomalu otáčela, aby si na jejích lístcích mohla přečíst některé ze svých dřívějších výroků o své touze přinášet eucharistii náhradu a obětovat se za hříšníky. Na stonku lilie byla přivázána hedvábná stužka s nápisem: „Salesiáni své spolupracovnici.“

Aby svou lásku k salesiánům ukázala také nějakým hmatatelným způsobem, psala jim a jejich novicům krátké duchovní dopisy vlastní rukou. Otec Pasquale komentoval význam této skutečnosti slovy:

„Jenom Bůh ví, co jí to muselo stát. Jsme svědky toho, že při psaní jediné myšlenky na zadní stranu nějakého svatého obrázku jí na čele vyrazil pot a bolestí při tom téměř omdlela.“

Následující dopis je typický:

Ježíš žije!

Moji drazí novicové a salesiáni tak svaté komunity, ráda bych napsala každému z vás, ale nemohu. Chybí mi síla. Avšak protože je mou povinností poděkovat vám za vaše svaté modlitby za mne, děkuji vám všem dohromady. Ježíš se svou Matkou vám takovou lásku oplatí. Vyprošuji z nebe požehnání a Boží milosti. Přeji si pouze, abyste v Božském Srdci Pána Ježíše zaujímali stejné místo, jako máte v srdci mém, neboť tímto způsobem budete schopni přijímat vše. Mám vás všechny tak hluboko ve svém srdci. Kéž Bůh odplatí všem, kdo mi napsali. Můžete si být jisti, že Ježíš vám dá vše, co potřebujete pro své posvěcení a pro záchranu duší. Důvěřujte, důvěřujte; Ježíš bude vždy s vámi! Vždy na mne spoléhejte na zemi, a potom i v ne­bi, kde na vás budu čekat.

V lásce, modlete se za mne.

                                                                                                       Jsem –

 ubohá Alexandrina.

Jindy salesiánům poslala svatý obrázek s těmito slovy na rubu:

Všem salesiánům - Balasar 4. 1. 1945.

Buďte nejmenší ze všech. Slepou poslušnost. Nikdy nehřešte. Trpte v tichosti. Milujte Ježíše. Milujte, jen milujte!

ubohá Alexandrina Maria.

Její hluboké extáze zatím pokračovaly. Protože mnohá z těchto děsivých vytržení se nyní zkoumají v Římě v souvislosti s procesem jejího blahořečení, jejich konečné posouzení musí být zdrženlivé. Tak jako několik největších mystických světců, i ona vstoupila v mystický sňatek s Ježíšem[2] a od Pan­ny Marie přijala královskou korunu.[3] Následující rok bylo její srdce vyměněno za Nejsvětější Srdce Pána Ježíše, jak se to stalo i sv. Markétě Marii Alacoque.[4] Slyšela Ho, jak jí říká „požehnaná mého Otce,“ a obdržela nevýslovnou výsadu kontemplace[5] Nejsvětější Trojice.[6] Krátce na to podivuhodná extáze zjevila její proměnu v Krista.[7] Roznícena andělskou láskou Ježíše a Jeho Matky, podstoupila vznešená vytržení zmrtvýchvstání a na­nebevstoupení[8] a byla andělskými sbory probodena šípy nevýslovné lásky.

Na počátku padesátých let byla Alexandrina hrozivě zraněna mystickými stigmaty lásky, jak se to stalo i sv. Kateřině Sienské. Hrůzou naplněným svědkům, tísnícím se v jejím pokojíku, se zdálo, že je doslova proměněna v Božský žár. V žáru agónie a uctívající lásky toužila v extatických tónech po vrcholu svého lidského poslání: „Kéž bych mohla zažehnout celý svět ohněm lásky k Pánu Ježíši a k Panně Marii!“

Pán Ježíš jí řekl:

Kdybys věděla, jak velmi tě miluji, zemřela bys radostí. Svůj příbytek jsem si zřídil ve tvé duši. Žiji v tobě, jako bys na světě existovala jen ty sama a Já měl žehnat jenom tobě. Jsi svatostánek vytvořený Božíma rukama. Chci tě chovat v náručí stejně prostě, jako matka chová své děťátko. Dej mi své srdce, ať ho vložím do Svého, abys neměla jinou lásku kromě lásky ke Mně a ke všemu, co je Mé. Ve tvém těle jsem Já, Kristus. Kristus ve tvých pohledech a ve tvých úsměvech. Jsi údolí a Já voda, která jím protéká, voda, která omývá a očišťuje. Jsi Mnou bohatá. Proto tvé pohledy přitahují. Proto tvé úsměvy mají jemnost nebe. Chci, abys nabádala k úctě ke svatostánkům. Chci, abys v duších rozněcovala úctu k „Vězni lásky“, který v nich přebývá. Nezůstávám na tomto světě jen pro lásku těch, kteří mne milují, nýbrž pro každého. I ti, kdo právě pracují, Mne mohou utěšit.

Po každé extázi nastoupila znovu hrozná bolest. Koncem čtyřicátých let po dlouhá období snášela hrozná muka na zadostiučinění za různé druhy hříchů. Nemohla snést, aby někdo v její přítomnosti pronesl slova hřích a hříšníci, aniž by se celá silně neroztřásla, a to i při Zdrávas Maria.

Tento zvláštní úkaz se projevoval po mnoho let a zvý­raz­něn byl příhodou, která se stala 26. prosince 1938. Alexandrinu navštívil jeden spe­ci­alizo­vaný lékař, který s ní velmi hrubě zacházel.

„Násilím mě chtěl posadit na židli,“ vzpomíná ve své autobiografii, „a ze všech sil se snažil pohnout se mnou z postele. ... Nesmírně jsem trpěla ... má hlava bezvládně udeřila o zeď.“

Protože s Alexandrinou nic nesvedl, řekl jí: „Odříkej Zdrávas Maria!“ Když však při slovech „pros za nás hříšné...“ nejevila žádné známky chvění, dal jí políček přes tvář a řekl:

„Tak vidíš! Nachytal jsem tě! Řekla jsi ‘hříšné’ - a ...“ Náhle se zarazil, protože se křečovitě roztřásla. Pevně ji sevřel ruce a  ze všech sil se snažil zastavit ten pohyb, ale marně. V příštím okamžiku byl vymrštěn do vzduchu. Když se sebral ze země, odešel do vedlejšího pokoje poradit se s otcem Pinhem. Kněz mu vysvětlil, že k tomuto zvláštnímu jevu nedochází, když slovo hřích nebo hříšník pronese ona, ale pouze tehdy, vysloví-li je někdo jiný.

V tomto období si pravidelně dopisovala se sestrou Lucií, poslední žijící ze tří fatimských dětí. Otec Pasquale se důvěrně seznámil s některými tajemstvími posmrtného života.

Pro svět, tříštící se porušováním Božích přikázání, Pán Ježíš žádal Alexandrinu o více obětujících se duší, které by obrátily váhy Boží Spravedlnosti. Alexandrina předávala Jeho slova tisícům poutníků, kteří k ní v bezpočetných skupinách proudili, a dodávala, že cítí, jakoby byla snad jediná, kdo na svá bedra tak těžké břemeno bere. Bylo jí úzkostí do pláče, že se cítila doslova otrávena jedem hříchů lidstva. Ještě jednou byla trýzněna nesnesitel­ným zápachem hříchu, jak se jí to stalo po její první pašijové extázi v roce 1938. Po celou tu dobu ji nepřetržitě vyšetřo­vali lékaři a teologové, kteří odcházeli hluboce pohnuti. Při jedné takové příležitosti byl přítomen jakýsi nevěřící lékař, který se pak vypotácel z jejího pokoje se světlem víry v očích.

Jednoho rána, když prosila Pannu Marii, aby připravila její duši na svaté přijímání, náhle pocítila nadpřirozený mír. Vzpomíná na to:

Mé oči byly otevřené - a tu jsem před sebou spatřila zástup andělů, který tvořil velký oblouk. Naproti stál trůn planoucí zářivými barvami. Vydával paprsky světla. Pán mi vysvětlil, že tuto vizi jsem dostala proto, aby mi ukázal, že mé modlitby byly v nebi vyslyšeny.

„Byla to Přesvatá Panna a Moji andělé, cherubové a serafové, kdo sestoupili, aby připravili tvou duši. Děkovali a velebili Mne jako v nebi. Jsem na trůnu ve tvém srdci.“

Záře svatosti a bohabojnosti obklopující Alexandrinu byla brzy větší než u proslulého italského stigmatizovaného kněze, otce Pia a byla ještě posílena přesvědčením, že vydává nadpřirozenou vůni.

Jednou s sebou otec Pasquale přivedl svou sestru, aby Alexandrinu na pár dní navštívila. Noc trávila v sousedním pokoji. Protože poté, co se stala svědkem jedné z vizi­onář­činých pátečních extází, byla plná emocí, nemohla usnout. Zato si však celou noc jasně uvědomovala nanejvýš příjemnou vůni nějakého parfému, která přicházela z Ale­xan­drinina protějšího pokoje. Ráno se ptala svého bratra na název toho parfému, který vizionářka používá. Nedokázal jí to říci a protože si toho on sám dříve také všiml, zeptal se Deolindy. Ta se usmála a odpověděla:

„My parfémy nepoužíváme. Nebo si myslíte, že do tohoto nejchudšího domku v zemi by se parfém hodil?“

Otec Pasquale pak porozuměl. Není možné, aby takto neuvěřitelně nádherná vůně pocházela z tohoto světa. Bylo to něco jako dech ráje. Tento podivuhodný jev trval léta. Zaznamenaly ho stovky lidí. Dokonce i na vzdálenost 150 km v domě salesiánů otce Pasquala. Často i kostel a celý dvůr byly naplněny toutéž přeněžnou vůní, jež mezi studenty vyvolávala mnoho dohadů. Kněží zprvu předstírali, že si ničeho nevšimli, ale nakonec byli nuceni vydat podepsané prohlášení, jež dotvrzovalo skutečnou existenci této vůně.

Aniž by si toho všeho byla Alexandrina vědoma, měla pak extázi, v níž jí Pán Ježíš údajně řekl:

„Řekni svému duchovnímu vůdci, že jsem jej vybral, aby sem přišel studovat, podporovat a hájit Mé Božské dílo. Řekni mu, že ten parfém je Božská vůně. Je to vůně tvé ctnosti. Tyto věci odkrývám proto, že je potřebuje pro zprávu, kterou sestavuje o tvém případu.“

Jistý kněz, který v té době navštívil Alexandrinu, odcházel s opravdu neobyčejnou příhodou. Když jí dával požehnání, najednou před sebou na místě nemocné ženy viděl zmučenou tvář Ježíše. Později o tom dosvědčil:

„Nebylo to žádné zdání ani pocit. Bylo to vidění, které trvalo několik minut.“ Cítil, jakoby do něho udeřil blesk a odcházel s hořkým pláčem nad svými hříchy.

Jak se dalo předvídat, tyto a podobné skutečné příhody ještě rozmnožovaly již tak dost mnohačetné zástupy proudící do Balasaru, jež obléhaly Alexandrinin skromný domek. Přes její hluboce zakořeněnou touhu po životě v ústraní a v osobní modlitbě přijala ono jasné Boží volání a veškerou svou skrovnou energii věnovala pomoci duchovním potřebám poutníků.

„Hříšníci a Alexandrina, to byly neoddělitelné části nebeské misie,“ poznamenal otec Pasquale. „Vyzařovala jakousi sladkou a tajemnou sílu, která si podmanila každého.“

Protože nedokázala myslet ani hovořit o hříchu, aniž by nezakoušela silný pocit rozkladu, ze všech sil se snažila napravit ty nespočetné řady hříšníků, kteří se tísnili v jejím malém pokojíku. Pociťovala s nimi nevylí­čitelný soucit. Napsala:

„Když mi vyprávějí o své bídě, cítím, že je chci obejmout a sevřít v náručí.“ Připomínala, že sám Ježíš je nerozlučným přítelem hříšníků.

Její hluboký pohled byl tak plný soucitu, že to velmi mnohé přemohlo a plakali, sotva na ně pohlédla. Ti, kdo ji chtěli navštívit, nejprve přistupovali ke zpovědi, neboť věděli, že by jinak její pronikavý pohled nesnesli. Nebyl to pohled, který má děsit viníky, nýbrž pohnout je k slzám zármutku nad jejich hříchy a probudit v nich pevné rozhodnutí změnit a napra­vit svůj život, vyzpovídat se a vrátit se k Bohu. Mnozí pak s pře­svědčením tvrdili: „Její pohled je jistě pohledem samotného Ježíše.“

Tou nejvyšší odměnou, po které toužila většina poutníků, byl osobní rozhovor s vizio­nářkou. Dělala vše pro to, aby jich uspokojila co nejvíce. Trpělivě jim naslouchala, radila, hovořila klidně a rozvážně, věnovala se každému zvlášť. Hodinu za hodinou, bez přestávky, vždy klidná a vyrovnaná a se zářivým žhoucím úsměvem, který zakrýval krutou bolest, jež ji stále sužovala. V červnu 1953 přijímala až 6.000 (šest tisíc!) lidí za jediný den a denně hovořila deset hodin stále o poselství z Fatimy.

„Přinášejte oběti  Pánu Ježíši v Nejsvětější svátosti na zadostiučinění! Pokání! Pokání! Pokání! Každý den se zbožně modlete růženec. Vykonávejte pobožnosti prvních sobot v měsíci.[9] Skrze hnědý škapulíř Panny Marie Karmelské se zasvěťte Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.“

Na otázku, zda se na konci dne necítí unavená, šeptá: „Ještě bych jich mohla přijmout jednou tolik.“ Přiznala se, že si připadá jako rybář s mnoha sítěmi, které musí hodit duším.

„Nehřešte již! Nehřešte již!“ Úzkost tohoto důrazného zvolání se jako ozvěna nesla jejím malým, slabě osvětleným pokojíkem a po­hnula k slzám i otrlé a zatvrzelé muže. Skrze Alexandrinu Pán Ježíš slíbil, že „mnoho duší“ začne horlivě uctívat Eucharistii a dodal:

Žiješ v mém veřejném životě. Ode dne tvého křtu jsem se od tebe nikdy nevzdálil. Tvým nesmírným utrpením již byly zachráněny tisíce (duší). Jestliže kdokoli bude vzývat tvé jméno, až budeš v nebi, nikdy tak neučiní nadarmo. Ustanovuji tě ochránkyní lidstva. Budeš mocná se Všemocným. Až zemřeš, tvé jméno učiním známé široko daleko. Sám osobně na to dohlédnu. K tvému hrobu bude přicházet mnoho hříšníků a budou se obracet. Nalézej duše, které Mne budou milovat v Mé svátosti Lásky, aby tě nahradily, až půjdeš do nebe. Vyzývej a povzbuzuj svět k modlitbě a pokání, aby byl zapálen láskou ke Mně.

Během tohoto svízelného a přece úchvatného období byly její extáze zaměřeny spíše na stav Církve a světa. Obdržela pronikavý dar prorokování a předpověděla mnoho událostí, k nimž pak skutečně došlo. „Marnivost a výstřednost ve světě musí přestat,“ řekl jí Pán Ježíš. „Ti, kdo vystavují svá těla, ať se obléknou. Ať zavládne skromnost a slušnost. Pokání! Modlitbu! Je třeba mnoha modliteb!“

Při extázích bylo Alexandrinu často slyšet naříkat a hlasitě se modlit za Církev, kterou viděla v nebezpečí „velké krize“ a ohroženu „divokou bestií“. Svědkové ji slyšeli, když takto citovala Ježíše:

„Řekni mým služebníkům,[10] aby byli bdělí, neboť ďábel připravuje všeobecný útok na Církev. Avšak modlete se a důvěřujte; vítězství bude mé.“

Koncem čtyřicátých let 20. století Alexandrina ztratila svého duchovního vůdce otce Pasquala. Byl odvolán k jiné práci. Avšak kdykoli nebyl po ruce kněz, který by ji přinesl Tělo Páně, Svatou Hostii jí údajně přinášel sám Pán Ježíš. Na Hod Boží vánoční roku 1953 měla svou poslední veřejnou extázi – nepopsatelné vidění Nejsvětější Trojice. O šestnáct měsíců později, 9. dubna 1955, dovršila třináctý rok svého naprostého půstu. Alexandrina, tento živoucí zázrak, zde stála jako výzva našemu skeptickému, samolibému a nadutému věku atomové energie a počítačů.