9

kdo bude zpívat s anděly?

Na začátku roku 1955 se stav Alexandriny stal znovu kritickým. Její strašné utrpení dostoupilo nového vrcholu hrozivé intenzity. Jestliže dosud, když Alexandrina prožívala svá mystická umírání, se zdálo, že „ptáci a šelmy“ sžírají její tělo, nyní pohlcovali její nejvlastnější duši. Jak šel jeden žhoucí měsíc za druhým, ležela, celá se chvěla a těžce lapala po dechu ochot­ně nabízejíc všechno své kruté mučení jako smírné zadostiučinění za smrtelné hříchy proti víře a naději.

Konečně už měla to nejhorší za sebou a když dravá bolest poněkud ustoupila, vzdychala smrtelným vyčerpáním. Druhého října 1955 k Deolindě promluvila šeptem:

Dnes je svátek andělů strážných. Ráno jsem cítila, jak se někdo dotýká mého ramene a slyšela jsem hlas, jak říká: „Kdo bude zpívat s anděly? Ty, ty, ty! Za chvilenku, za chvilenku.“

Alexandrina cítila, že se již brzy odebere do nebe a začala svou rodinu a přátele připravovat na bolestné rozloučení. Dvanáctého října brzy ráno poslala pro svého zpovědníka Dona Alberta Gomese, aby mu poděkovala za vše, co pro ni vykonal a poprosila ho o svolení k obnově aktu zřeknutí, který učinila na Hod Boží vánoční roku 1946. Mons. Mendes do Carmo z diecéze Guarda večer v jejím pokojíku celebroval mši svatou a Alexandrina přijala Tělo Páně.

„Ihned, jak jsem jí podal svatou Hostii,“ vzpomíná, „zklidnila se výmluvným a hlubokým tichem svého díkůvzdání.“

Hluboko uvnitř svého eucharistického objetí Alexandrina prý uslyšela Pána Ježíše, jak ji volá:

„Mé dítě, jestli chceš, přijmi poslední pomazání a pojď do nebe! Pojď do nebe!“

Po svém díkůvzdání zašeptala otci Pasqualovi, který se vrátil do Balasaru, aby s ní byl v posledních chvílích:

Jak toužím po nebi! Z toho, že opouštím svět, bolest necítím... Avšak dokud mám ještě jasnou mysl, ráda bych přijala poslední pomazání... Ach, jak to zde bude všechno překrásné! Ó Ježíši, ne má, ale Tvá vůle se staň.

Farní kněz, její zpovědník, Mons. Mendes, Dr Azevedo, rodina a jejich přátelé, všichni přišli a padli na kolena. Alexandrina pak vykonala svůj akt zřeknutí:

Ó Ježíši, má lásko! Ó Božský Snoubenče mé duše. Já, která se v životě snažila pouze vzdávat Ti tu největší slávu, přeji si v hodině své smrti vykonat akt zřeknutí se všeho i každého člověka. Jestliže tímto aktem vzdám nejvyšší chvá­lu Nejsvětější Trojici, pokorně předkládám sama sebe tvým věčným úradkům... Tvé Božské milosrdenství a vládu lásky pouze úpěnlivě prosím za obrácení hříšníků, o spásu umírajících a o pomoc duším v očistci.

K tomu připojila ještě akt přijetí své smrti.

Můj Bože, svůj život jsem vždy zasvěcovala Tobě a nyní Ti nabízím jeho konec. Smrt přijímám s odevzdaností, se všemi jejími bolestmi, pro Tvou větší slávu.

V dojemném výjevu pak Alexandrina všem přítomným poděkovala za všechno, co pro ni dělali. Každého zvlášť požádala o odpuštění kvůli těžkostem, které jim po tolik let působila. Slíbila, že na každého z nich bude v nebi pamatovat. Farní kněz jí potom udělil poslední pomazání. Během dojímavého obřadu se Alexandrina přes své nepřetržité bolesti třikrát usmála a její strhané rysy zahořely nevýslovnou radostí. Po skončení obřadu se obrátila ke vzlykajícím příbuzným a přátelům a zašeptala:

Neplakejte kvůli mně. Jsem tak šťastná, vždyť jdu konečně do nebe!

Nastala rozechvělá odmlka. Veškeré toužící napětí její zmučené duše pak propuklo vzdechy:

Ó Ježíši! Nemohu už déle zůstat na zemi! Ó Ježíši, život je drahý, nebe je drahé! Tolik jsem v tomto životě trpěla za duše! Jsem rozdrcena, jsem strávena v tomto lůžku bolesti. Odpusť každému! Odpusť, odpusť celému světu! ... Ó jsem tak šťastná! Jsem tak šťastná, vždyť konečně odcházím do nebe! Alexandrina pozvedla svůj slábnoucí zrak s téměř blaženě upřeným pohledem.

Když nastávala noc, zašeptala k Dr. Azevedovi:

Jak velkou jste měl pravdu! Jaké je to světlo! Jaké světlo! Už tu není žádná temnota! Už zmizela! Všechno je ve světle!

Třináctého brzy ráno, v den 38. výročí posledního zjevení Panny Marie ve Fatimi a slunečního zázraku Alexandrina s vášnivou vroucností zvolala:

Ó, můj Bože, miluji tě! Jsem zcela tvá!, jak toužím rozlétnout se k Tobě! Bude to dnes? Ach, byla bych tak šťastná ... tak šťastná!“

Zářivá vize Neposkvrněného Srdce Panny Marie ji jemně ujistila: „Již si tě vezmu.“ Skrze jasnou zář oslňující krásy slyšela hlas Ježíše: „Jsi v zástupu mých svatých,“ a hlas věčného Otce: „Toto je naše předrahá dcera.“

Jak se ráno rozednilo, na tváři se jí rozhostil andělský úsměv. Poprosila Deolindu o křížek a medailku Panny Marie Bolestné, aby je zlíbala. Deolinda jí vše přinesla a zeptala se:

„Copak se tak najednou usmíváš?“ Alexandrina jen šeptala: „V nebi ... v nebi.“

Krátce před osmou hodinou ranní přijala opět s překypující láskou a zbožností svaté přijímání. Bylo její poslední. Potom do zamlklého klidu pokoje rozechvívaného modlitbami kněží, poutníků a příbuzných pronesla poslední burcující poselství pro ně a pro celé lidstvo v tomto nebezpečném atomovém věku.

Nehřešte. radosti tohoto života za nic nestojí. Přijímejte Eucharistii, každý den se modlete růženec. v tom je obsaženo vše.

V poledne znovu propukla rozechvělou radostí v očekávání ráje: Ó, jsem tak šťastná, tak šťastná! Konečně jdu do nebe!“

Doktor ji poprosil, aby je tam všechny připomněla. Alexandrina s úsměvem přikývla. Pak všechny přítomné vyzvala, aby se modlili za umírající. Mons. Mendes vedl tyto modlitby na kolenou a jeho dojímavá slova jako by pobízela onu blaženou duši vzhůru do Božské náruče.

Nemilosrdná agónie Alexandrinu mučila až k samotnému konci, avšak ona odolávala strašlivé bolesti houževnatou silou prosycenou modlitbami. A jak večer slunko klesalo za obzor ozářený červánky, Alexandrinin život pomalu vyprchával. Ještě slabě políbila kříž s Ježíšem a medailku Panny Marie Bolestné.

„Sbohem,“ zašeptala téměř neslyšitelně ke svým plačícím blízkým, „setkáme se v nebi.“ Deolinda v sobě dusila vzlykání: „Ano, v nebi ... ale ještě ne ...“ Jakoby ji chtěla ještě o chvilku zadržet, Alexandrina povzdechla, nyní již jistá a rozhodná:

Ano, v nebi! Odcházím do nebe ... rychle ... teď!

Ve 20⁰⁰ se její rty naposledy v polibku přitiskly ke kříži, a již se neotevřely. Ve 20²⁹ se její srdce, které bilo jen pro lásku, definitivně zastavilo. Plačící příbuzní a přátelé zůstali na kolenou v modlit­bách okolo jejího lůžka, které vypadalo jako oltář. Tu si vzpomněli na ona dojemná slova, jež Alexandrina pronesla dávno před tím v roce 1942, když se zdálo, že umírá.

„Až uslyšíte hlas zvonu ohlašujícího, že jsem zemřela, padněte na kolena, modlete se a děkujte Ježíši a Panně Marii, že si mě přišli vzít.“

Mons. Mendes, který již dva dny Alexandrinu neopustil, přistoupil po dlouhé chvíli ticha k jejímu tělu, uctivě se sklonil a políbil jí ruce. Lidé pomalu jeden po druhém odcházeli. Panenské tělo, bílé jako lilie, ustrojili do šatu Dcer Panny Marie. Ráno, když se rozezněl umíráček, celou krajinu zachvátil truchlivý smutek. „Matka ubohých zemřela,“ naříkali rolníci. „Pomocnice zarmoucených, utěšitelka nešťastných odešla.“

Zpráva se rychle roznesla. Tisíce a tisíce poutníků z celého Portugalska v zástupech přicházely vzdát úctu a dotknout se jejího těla posvátnými předměty. Lidé z Balasaru se až do mše svaté sedmého dne oblékali do smutečních šatů a na polích, kde pracovali, nebyl slyšet zpěv dospělých ani dětí. Alexandrinina smrt spojila všechny - bohaté i chudé, velké i malé - viditelným poutem slz a modliteb.

Těsně před pohřbem rodina zveřejnila Alexandrininu poslední vůli, kterou nadiktovala v roce 1942:

Přeji si, aby můj pohřeb byl prostý, aby má rakev nebyla příliš nádherná, ani ubohá, aby tak nepřitahovala ničí pozornost. Přeji si, abych byla oblečena do šatů Dcer Panny Marie, avšak velmi skromně. Jestli to svatá Církev nezakazuje, ráda bych na své rakvi měla mnoho květin. Ne proto, že bych si je zasloužila, ale proto, že je velice miluji. Kdyby se hledělo na to, co si zasloužím, neměla a nemohla bych mít nic. Přeji si být pohřbena v zemi a bez zinkové rakve. Nechci ani slavnostní pohřeb, neboť má matka si to nemůže dovolit. Na smuteční cestě bych si přála tu nejhlubší rozjímavou modlitbu. Vždycky mě rmoutilo, když jsem viděla a sly­šela, jak se smuteční hosté v pohřebním průvodu předvádějí. S pitvou nesouhlasím. Pro jejich studie bude stačit to, co mi prováděli za života. Je-li možné, přeji si, abych byla pohřbena tak, aby můj obličej směřoval ke svatostánku našeho kostela. Jako za života jsem si vždycky přála spojit se s Ježíšem v Nejsvětější Svátosti a hledět na svatostánek, jak nejčastěji je to možné, tak i po smrti si přeji pokračovat ve svém bdění a být stále obrácena k našemu Eucharistickému Pánu. Vím, že tělesným zrakem už Ježíše neuvidím. Chci však být v této poloze proto, abych mu vyjádřila svou lásku kterou chovám k Nejsvětější svátosti.

Ráda bych, aby můj hrob byl obklopen mučenkami, aby ukazovaly, že tak, jak jsem milovala utrpení v životě, budu je milovat i po smrti. Chtěla bych, aby mezi mučenkami bylo několik popínavých růží s mnoha trny. Miluji a budu milovat mučednictví, které mi Ježíš dal a trny, které mě zraňovaly. Mučednictví a trny je to, čím se podobáme Ježíšovi, čím utěšujeme Jeho Nejsvětější Srdce a čím zachraňujeme duše, ony děti jeho předrahé krve. Jaký větší důkaz lásky mu můžeme dát, ne-li to, že budeme s radostí trpět vše, co přináší bolest, opovržení, posměch a pokořování? Jakou větší slávu můžeme vzdát Jeho Božskému Srdci než mu dávat duše, za něž trpěl a položil svůj život?

Na hrobě bych chtěla mít kříž a vedle něho obrázek Panny Marie. Je-li možné, přála bych si, aby na kříži byla trnová koruna. Kříž bude symbolem utrpení, jež jsem snášela a milovala až do smrti. Panna Maria tu bude, aby řekla všem, že to byla ona, kdo mi pomáhala dojít až k cíli mé bolestné cesty na Kalvárii; že mě provázela a podpírala až do posledního okamžiku mého života. Věřím, že to tak bude. Miluji Ježíše. Miluji Pannu Marii. Miluji utrpení. Plné hodnotě mého utrpení však porozumím až v nebi.

Pohřeb začal 15. října v 10⁰⁰ hodin. Přítomni byli lidé všech společenských skupin - profesoři, lékaři, právníci, obchodníci, průmyslníci, umělci i prostí dělníci a zaměstnané ženy. Oportské noviny psaly, že „plných 21 hodin nepřetržitě proudily nesmírné zástupy lidí okolo dveří skromného domku rodiny Costových, aby ještě naposledy spatřily ‘nemocnou kalvarskou ženu’, jak byla každému známa.“ Někteří květináři v Oportu nemohli nikde sehnat bílé růže, protože všechny byly odeslány do Balasaru.

Očitý svědek D. Ismael de Matos nám zanechal živé vylíčení mimořádného pohřbu Alexandriny:

„V čele smutečního průvodu zavlála korouhev Apoštolátu modlitby, na níž byla napsána Ježíšova slova“ (která v roce 1673 řekl sv. Markétě Marii Alacoque): ‚Hle Srdce, které lidi tolik milovalo!‘[1]

Když podle zvyku byla ve farním kostele rakev otevřena, lidé odklopili katafalk, zatímco mnoho desítek kněží zpívalo žalmy a slavilo mši svatou. Každý se chtěl jejího těla dotknout. Každý chtěl políbit její ruce, jež - ač po mnoho let nemoci nehybné - byly magnetickým sloupem vztyčeným k nebi, který silou modlitby a utrpení přitahoval na zem proud Božího slitování a milosti.

Při posvátných obřadech bylo třeba v pro­storném, ale přeplněném farním kostele vytvořit v hustém zástupu přítomných uličku, aby každý mohl pohlédnout na jasnost a jemnost Alexandriny, na tu, která byla vždy šlechetná a laskavá, která přijímala a naslouchala tolika lidem a tolika prosbám.

„Když se přiblížila jedna hodina po poledni, odnesli ji na hřbitov v rakvi, jež tonula v záplavě květů. Byla pochována do prostého hrobu, stejně jak skromný a prostý byl i její život. Odpočívala s obličejem obráceným ke svatostán­ku, jak si to vždy přála. Truchlící rodina přijímala návštěvníky, kondolenční telegramy a dopisy z celé země. Byl to jednomyslný sbor velebící památku, statečnost a ctnosti Alexandriny.“

Dva roky po její smrti nechala diecézní správa postavit kapli nad jejím hrobem a v roce 1967 arcibiskup z Bragy, Francisco Maria da Silva slavnostně zahájil diecézní šetření ve věci jejího blahořečení. Desátého dubna 1973 bylo úspěšně uzavřeno a postoupeno do Říma. Při té příležitosti měl arcibiskup dlouhou přednášku o služebnici Boží, na jejímž závěru poděko­val všem, kdo nesli tíhu zdlouhavé a pečlivé práce v tribunálu tohoto proce­su. V závěru Jeho excelence řekla:

„Nástroji této práce byli především salesiánští otcové. Proto vám blahopřeji, neboť Alexandrina byla salesiánskou spolupra­covnicí. Děkuji vám, neboť byla z této diecéze – a je slávou této diecéze. Nyní se pouze modlím, aby Pán dal příležitost nám všem, nebo alespoň některým z nás, zúčastnit se slavnostního obřadu blahořečení Alexandriny v bazilice svatého Petra. Cožpak by si Pán nepřál dát nám všem, nebo některým, či alespoň jednomu z nás tu čest být přítomen v bazilice svatého Petra obřadu svatořečení Alexandriny Marie da Costa?“

Zatím tisíce poutníků ze všech koutů světa přicházely k jejímu hrobu a k jejímu pokojíku, který jí byl po více než třicet let celým světem, k tomuto „oltáři velké oběti“, jak jej nazval kardinál Cereira.

Deolinda neměla chvilky klidu. Napsala: „Nebylo dne, abych neviděla přicházet lidi modlit se u hrobu mé sestry. Hlavně o nedělích a každého třináctého v měsíci přicházely různé poutní výpravy z mnoha míst.“

V Balasaru i na jiných místech byly zaznamenány četné zázraky. V roce 1972 byla jedna žena v anglickém Southendu uzdravena z rakoviny na Alexandrininu přímluvu. Kardinál Cereira osobně složil modlitbu za její blahořečení. „Prst Boží je zde,“ tvrdila s určitostí jeho Eminence, když obdržela „dvě neuvěřitelné milosti“ po tom, co se modlila v pokojíku vizionářky.

V roce 1977 diecézní správa přenesla tělo Alexandriny z malé kaple na čestné místo u hlavního oltáře vesnického kostela, protože Arcibiskup z Bragy pokládal za vhodnější, aby Alexandrina odpočívala poblíž své milované Eucharistie. Na stěně nad ní jsou vyryta některá z jejích nejkrásnějších zvolání k Nejsvě­tější svátosti. Jak již dříve předpověděla, její tělo nezůstalo neporušené, ale bez rozkladu se proměnilo v popel. Tento mimořádný jev jistě urychlil přípravu jejího blahořečení. Samotný popel vydával nebesky krásnou vůni, když byla její hrobka příležitostně otevírána.

Na kostele a jeho nejbližším okolí se provádějí rozsáhlé úpravy, aby bylo možno vyhovět stále hojnějším zástupům poutníků.

V srpnu 1978 jsem měl tu velikou čest setkat se v Alexandrinině domku s Deolindou. Tato osmdesá­ti­letá žena v počátečních stádiích Par­kin­so­novy cho­roby prokazovala nesmírnou laskavost a jemnost, jež svědčila o vznešené oddanosti, kterou chovala ke své svaté sestře.

Díky neobyčejné shodě okolností právě na pár dní přijel z Turina otec Pasquale poté, co cestou navštívil svou blízkou přítelkyni, sestru Lucii, nyní karmelitánskou řádovou sestru v Coimbře.

Jeho upřímná srdečnost neznala mezí. Ukázal mi vše, co by mne mohlo v domě zajímat. Vysvětloval mi, jak je životopis Alexandriny překládán do mnoha jazyků a jako vzácnou památku mi dal její šátek, který používala těsně před tím, než zemřela. Na moji poznámku, že by Alexandrina jednou mohla být považována za druhou sv. Markétu Marii Alacoque, odpověděl s tím nejvřelejším souhlasem.

Před lety, v roce 1948 Alexandrina nadiktovala svůj epitaf, poslední úpěnlivě prosící zvolání svého srdce k tomuto mravně uvolněnému věku. Tato slova byla vyryta do bílé mramorové desky, jež přikrývá její hrob. Odráží se v nich i poslední prosba Panny Marie Fatimské ze 13. října 1917:

„Ať lidé už neurážejí Pána, který byl už tolikrát urážen!“

Hříšníci: jestliže popel z mého těla může být užitečný k tomu, aby vás zachránil, přistupte. Bude-li třeba, přejděte přes něj; šlapejte po něm dokud úplně nezmizí; avšak nikdy už nehřešte.

Hříšníci: je toho tolik, co bych vám chtěla říci. Celý tento rozlehlý hřbitov by nepojal, co bych vám chtěla říci. Již nikdy neurážejte našeho drahého Pána. Obraťte se. Neztraťte Ježíše na celou věčnost. Je tak dobrý.