7
lékařské vysvědčení
Konečně jsme dorazili k nemocnici, ale než mě vyložili ze sanitního
vozu, zakryli mi obličej plátnem, aby mě nikdo nemohl poznat. Výstup
nahoru po schodech byl pro mne pravým mučením, protože mě nesli
hlavou dolů. Když mne donesli do jakéhosi malého pokoje, odkryli mi
tvář a já se ocitla uprostřed doktorů a zdravotních sester. Polekala
jsem se, když mi oznámili, že Deolinda bude v sousedním pokoji.
Nedokázala
jsem
si představit, jak bych vše mohla zvládnout bez její zkušené pomoci
a neustálých povzbuzujících slov. Pak přišel doktor Araujo a začal
udílet pokyny sestrám a zdravotním asistentům.
Když
odešel, můj lékař se mnou ještě chvíli zůstal, ale záhy ho
vystřídaly dvě sestry, které byly pověřeny, aby bedlivě sledovaly
každý můj pohyb. Zaujaly svá místa u mého lůžka. Když ten večer
doktor Azevedo odjel, nedokázala jsem už zadržet slzy. Plakala jsem
dlouho a své slzy a žal jsem obětovala Ježíši. Sestry, když viděly,
jak jsem ubohá a zbědovaná, dovolily Deolindě, aby té noci zůstala
v mé blízkosti společně s další sestrou, která se od ní učila, jak
mne správným způsobem obracet.
Další den byl pátek a pro mne na tomto místě začala opravdová
Kalvárie. Ráno jsem upadla do extáze (extáze jsem měla každý pátek)
a lékaři i sestry se shromáždili okolo mého lůžka. Dr. Azevedo tu
byl také. Poté, co zapsal má slova z extáze, nechal je kolovat mezi
ostatními lékaři, aby si je přečetli. Jejich ostražitým zrakům nic
neuniklo. I k té nejbezvýznamnější maličkosti měli ihned poznámky.
Dr. Araujo byl velmi přísný až tvrdý. Všem sestrám co nejpřísněji
zakázal klást mi jakékoli otázky. Když se jedna ze sester pokusila
uklidnit Deolindu, která plakala nad mým stavem, doktor Araujo ji
okamžitě vykázal z pokoje a zakázal jí tam vůbec vstupovat.
V noci z pátku na sobotu jsem prožívala prudké záchvaty zvracení,
kterými jsem krutě trpěla a které byly o to horší, že mi chyběla má
sestra Deolinda, která už věděla, jak mne udržet při vědomí. Ráno
přišel Dr. Araujo, ale já byla tak vyčerpaná, že jsem ho ani
neslyšela zaklepat na dveře. Zaslechla jsem ho však, jak jedné ze
sester u mého lůžka šeptá: „Ta už je úplně u konce…“
Na
ta slova jsem otevřela oči a řekla: „Pane doktore, takovéhle krize
jsem měla i doma.“
Odpověděl mi úsečně: „Nemyslete si, slečno, že jste se sem přišla
postit.“ Pochopila jsem, co měl na mysli a hluboce mě to zranilo.
Když ho informovali o extázi z minulého dne, vyžádal si její záznam
(zapsaný Dr. Azevedem) a po jeho přečtení prohlásil:
„Zdá
se mi to úplně nemožné, že doktor Azevedo, tak inteligentní člověk,
se nechá podvádět takovýmito věcmi. Je třeba skončit s tímto
nesmyslem! Okamžitě odstraňte všechny hodiny, aby nemocná ztratila
pojem o čase!“ (Jako kdyby Bůh potřeboval hodinky!)
Pak
se mě Dr. Araujo snažil léčit medikamenty, ale s tím jsem
nesouhlasila. Několikrát ke mně sestra přišla v přesvědčení, že
jsem již zemřela. Pět dní jsem bojovala v nepřetržité smrtelné
agónii, více na duchu než na těle, neboť při těchto krizích Deolindě
nikdy nedovolili, aby ke mně přišla, zatímco doma jsem často nutně
potřebovala dvě osoby, aby mi pomáhaly. Všichni byli přesvědčeni, že
tyto krize se dostavily v důsledku nedostatku výživy. Udržovali mě
v izolaci v přesvědčení, že nakonec budu donucena poprosit je o
jídlo, jinak, že zemřu vyhladověním. Jak se mýlili!
Nevěděli, že má výživa přichází z Eucharistie, kterou přijímám každý
den.
Když
se vrátil Dr. Azevedo a dověděl se o pokusech přimět mě k užívání
léků a k tomu, abych začala jíst, řekl všem zaměstnancům nemocnice:
„Tato nemocná žena sem přišla jedině proto, aby bylo možno
objektivně ověřit opravdovost jejího půstu a normálnost jejích
mentálních schopností - nic víc. Věřím, že Dr. Araujo tyto podmínky
dodrží. Nedovoluji nikomu, aby jí dával injekce či nějaké
medikamenty, pokud si je Alexandrina přímo nevyžádá nebo pokud
k tomu já nedám souhlas. Uvidíte, že po každé krizi jí ony temné
kruhy pod očima zmizí, vrátí se jí barva a puls bude zase normální.“
Chvíli se odmlčel a pak důrazně dodal: „Ujišťuji vás o jedné věci:
Bez jídla byste zemřeli. Já bych také zemřel. Ale ta nemocná žena
zde - ta nezemře.“
Jeho
laskavá slova v můj prospěch pro mne znamenala velmi mnoho
a přispěla ke zlepšení mé ochablé nálady. O pět dní později zvracení
úplně přestalo, do obličeje se mi vrátila barva a můj puls byl zase
normální.
Lékaři a zdravotní sestry se ve směnách stále střídali v přísném
dozoru. Nikdy mě ani na chviličku nenechali samotnou. Dveře mého
pokoje se otevíraly jedině pro doktory a zdravotní sestry. Zlepšení
mého stavu nepřesvědčilo ani jednoho z nich. Říkali, že není možné
žít bez jídla a pití. Pokoušeli se mne zastrašit. Velmi přesvědčivě
mi lichotili. Konejšili mě, přesvědčovali a sváděli, abych se
najedla. Avšak všechny jejich snahy byly marné. Při jedné
příležitosti jsem je zaslechla, jak prohlašují, že můj případ by
mohl být jistý druh hysterie, nebo nějaký jev, který ještě lékařská
věda nezná.
Doktor Araujo mě navštěvoval několikrát denně, občas mě překvapil
i v noci, jako by chtěl něco vypátrat... I kdybych žila až do konce
světa, nikdy nezapomenu na obavy, jež jsem pociťovala, kdykoli
vstoupil do dveří a na úzkostlivé napětí při očekávání jeho slov.
Tolikrát jsem se modlila: „Kéž tato noc poslouží tomu, aby přinesla
světlo jemu, lidem, kteří mne obklopují a všem duším, které se
nacházejí v temnotách!“
Často mě vyslýchal. Všemi možnými způsoby se mě při tom snažil
přesvědčit, abych se najedla a ukončila půst. Jedna zdravotní sestra
se při mnoha příležitostech dokonce snažila vzít mi víru. Používala
nekonečné argumenty, aby mě odradila a přesvědčila, že to, co se se
mnou děje, není dílo Boží. Jednou mi doktor Araujo se zlomyslným
výrazem řekl:
„Přesvědčte se, slečno, že Bůh vaše utrpení nechce. Nač chcete
zachránit duše? On je dokáže zachránit sám, je-li ovšem pravda, že
na to má sílu.“
Jindy, když mi zase kladl otázky, měla jsem dojem, že před sebou
vidím stát vlka převlečeného za beránka. Měla jsem pocit, že vidím
přímo satana, který se snaží zabít ve mně víru a přesvědčit mě, že
všechno mé obětování se za duše je pouhým klamem.
Při
jedné příležitosti jsem mu odpověděla: „Věci Boží jsou tak nesmírné,
tak veliké, a my jsme tak nicotní, tak maličcí. Alespoň já jsem
maličká, pane doktore.“ Zatvrdil se, a pak pronesl s opovržením:
„Máš pravdu. Já jsem mnohem větší a významnější než ty! Mnohokrát!
Mnohokrát!“ Tohle řekl a zmizel.
Jak
daleko byl doktor Araujo od pochopení tohoto zákona lásky k duším!
Kdyby tak znal cenu jedné duše, uvědomil by si, že všechno je příliš
malé a nepatrné, aby ji to mohlo zachránit. Můj pobyt v nemocnici
byl vlastně nepřetržitým deštěm pokořování a obětí.
Ó,
kdybych tak věděla, jak trpět pro Ježíše! Obrátila jsem se kvůli
tomu na malou Jacintu z Fatimy, jejíž obrázek mám stále v nohách
svého lůžka, a řekla jsem jí:
„Drahá Jacinto, ty, která jsi byla tak malá, jsi toto všechno
dokázala. Ty víš, jak je to těžké.“ Jedině skrze modlitbu a modlitby
mnoha dobrých duší jsem dokázala získat sílu na zdolání této
strastiplné Kalvárie s tak těžkým křížem.
Jednoho dne si Dr. Araujo přisedl k mému lůžku a snažil se mne
přesvědčit, že jsem se stala obětí přeludu. Začal s obsáhlou
přednáškou o lékařství a vyprávěl o jednom ze svých profesorů, jemuž
přinesl rozsáhlou práci. S velkým úsilím ji dával dohromady po
několik dní a nocí studia. Profesor si tu práci přečetl a zeptal se
ho, zda si je opravdu jistý, že je to správné. Doktor odpověděl
„jistě“ a začal uvádět skutečnosti, o něž se jeho práce opírala…
Jak
se ten rozhovor protahoval, dívala jsem se na doktora, předstírajíc,
že nechápu, ale říkala jsem si: „Zacházíš tak daleko, abys padl tak
blízko?“ Mezitím doktor pokračoval:
„Byl
jsem přesvědčen, že jsem odvedl dobrou práci. Profesor mě však
nechal domluvit, a potom mi vše několika obratnými tahy dokonale
rozboural. Úplně mi to vyrazilo dech. Cítil jsem se pokořen nad
tolika ztracenými hodinami, když jsem si uvědomil, že celá má
rozsáhlá studie se během několika málo sekund zcela zhroutila.“
Už
jsem uhádla, co přijde. S úsměvem jsem odpověděla: „Ale můj případ
se nezhroutí, pane doktore. Se mnou je velmi dobrý a moudrý muž (Dr.
Azevedo), který můj případ zkoumá už léta. Jestliže je to dílo Boží,
neexistuje nic, co by způsobilo jeho zhroucení.“ Zdálo se, že doktor
Araujo je poněkud zmaten. Řekl jenom: „Uvidíme!“ a spěšně odešel.
Maminka mě navštívila sedmnáctý a potom ještě třicátý den mého
pobytu v nemocnici. Tak jsem ji toužila vidět! Ale zůstala jen
chvilenku a vždy pod ostražitými zraky sester, které nade mnou
vykonávaly neustálý dozor. Když maminka plakala, já se musela
usmívat a žertovat, abych skryla svou lítost.
Těžké dny míjely s nekonečnými výměnami sester, jak to přikazoval
lékař. Při některých sestrách, které zacházely až za hranice svých
povinností a práv, jsem trpěla ještě více než při jiných. Po
několika týdnech mi pan doktor začal povolovat trochu svobody a mé
sestře dovolil, aby se mnou chvíli byla, i když jí nedovolil, aby se
dotkla. 21. dne dovolil, aby mě krátce navštívily nemocniční řádové
sestry.
Když
už jsme s Deolindou začínaly pomýšlet na to, že bychom mohly dát
vědět rodině o blížícím se návratu do Balasaru, objevila se nečekaná
překážka. Jedna ze zdravotních sester, pověřených dozorem v mém
pokoji, hovořila o mém případu s lékařem jménem Dr. Alvaro. Ten,
aniž by o mne cokoli věděl, vyjádřil svou naprostou nedůvěru
a prohlásil, že sestry, které mě hlídají, byly zřejmě oklamány.
Dodal, že v pravost mého půstu uvěří jedině tehdy, když mu jej
dosvědčí sestra, které důvěřuje.
Doktor Araujo byl pobouřen, protože se tím zpochybňovala serióznost
jeho sledování. Vyzval doktora Alvara, aby tedy poslal ošetřovatelku
podle svého vlastního výběru a ten vybral jednu ze svých sester. Mě
tím pádem vyzvali, abych v nemocnici zůstala ještě déle na
pozorování.
Nové
testování trvalo deset dní - ale s jakým podezíráním! Když Deolinda
se svolením Dr. Alvara přicházela každý večer na pokoj, aby mě
obrátila, ta nová zdravotní sestra vždy rozsvítila světlo a stála
vedle ní. Hned jak Deolinda odešla, sestra provedla přísnou
kontrolu, zda Deolinda něco neukryla pod pokrývky.
Ani
jim nechyběly triky, aby mě přiměly sníst něco z toho, co měla
pomocná sestra vždy s sebou. Když mi ukazovala nějaké chutné kousky,
beze slov jsem se usmívala. Když mi je nabízela, s úsměvem jsem
poděkovala a předstírala jsem, že jí nerozumím. Často mi sebrali
všechno povlečení i prádlo, aby je podrobili kontrole.
Ošetřovatelka, která mi pomáhala v oněch posledních deseti dnech,
nabyla jistoty o pravosti mého půstu a později mě navštívila doma,
kde mě pozdravila jako svou drahou přítelkyni.
19.
července 1943, v předvečer mého propuštění, procházely kolem mého
lůžka všechny děti z celé nemocnice a já jsem se s nimi modlila.
Později přišlo více než 1.500 lidí a zodpovědní pracovníci museli
zavolat policii, aby udrželi pořádek. Jeden policista zůstal stát u
mého lůžka a hustému zástupu lidí, který se tísnil okolo, neustále
opakoval: „Pokračujte prosím, pokračujte prosím!“ Doktor musel
naléhavě žádat zástup, který se mačkal okolo vchodu do nemocnice i
v mém pokoji, aby ustoupil, jinak že mě udusí. Já jsem byla celou tu
dobu pokořená, vyčerpaná a plná sebepohrdání kvůli slzám návštěvníků
a mnoha polibkům, které jsem dostala, ale které jsem nezasloužila
ani nechtěla.
Ráno
v den mého odjezdu vstal doktor Araujo časně jako obvykle a řekl mi,
že kvůli zodpovědnosti, která jej tíží, nedokázal celou noc usnout.
Když dorazil k nemocnici, přivítal ho zástup lidí. Krátkou chvíli
byl u mne, pak povolil několika lidem vstoupit do nemocnice a teprve
potom nám oznámil, že jsme volné a že „pozorování“ už skončilo.
Dovolil Deolindě, aby se v mé blízkosti najedla, a pak řekl:
„V
říjnu vás do Balasaru přijedu navštívit, ne už jako doktor – špeh,
ale jako přítel, který si vás váží.“
Vděčně jsem panu doktorovi políbila ruku a z celého srdce mu
poděkovala. Udělala jsem to se vší upřímností, neboť jsem mu byla
hluboce vděčná za serióznost, se kterou postupoval v mém případu.
Tak
končí Alexandrinino vyprávění o lékařském vyšetřování jejího půstu.
Oficiální zpráva, kterou vydal Dr. Araujo, potvrzuje tento div jako
„vědecky nevysvětlitelný“. V ústřední větě uvádí:
„Je
zcela jisté, že po dobu čtyřiceti dnů, kdy byla tato nemocná žena
v nemocnici upoutaná na lůžko, nejedla ani nepila ...
Věříme, že tento jev může trvat už několik měsíců, snad posledních
13 měsíců ... což nemůžeme vysvětlit.“ Tuto zprávu podepsal Dr.
Gomez de Araujo z Královské lékařské akademie v Madridu, specialista
na nervové choroby a artritidu.
Kromě
oficiální lékařské zprávy bylo vydáno osvědčení podepsané Dr. Limou
a Dr. Azevedem. Stojí v něm:
„My,
níže podepsaní, Dr. C. A. di Lima, profesor lékařské fakulty
v Oportu a Dr. E. A. D. de Azevedo, doktor promovaný z téže fakulty,
po důkladném vyšetření Alexandriny Maria da Costa, věk 39 let,
narozené a bytem v Balasaru, okres Povoa de Varzim ... potvrzujeme,
že je celkově ochrnutá. ... Rovněž potvrzujeme, že tato na lůžko
upoutaná žena od 10. června do 20. července 1943 byla na oddělení
pro infantilní paralýzy v nemocnici Foce del Duro, které vede Dr.
Araujo, pod neustálým denním i nočním dohledem nestranných osob,
které si přály odhalit pravdu o jejím půstu. Její zdrženlivost od
přijímání tuhé potravy i tekutin byla po celou dobu absolutní.
Potvrzujeme dále, že si zachovala svou tělesnou hmotnost a její
teplota, dýchání, tlak krve, puls a krev byly normální, přičemž její
mentální schopnosti byly stálé a jasné a že během těchto čtyřiceti
dní neměla žádné přirozené potřeby.
Osvědčení pokračuje:
Výsledky vyšetření krve, provedeného tři týdny po nástupu do
nemocnice, jsou připojeny k tomuto potvrzení a vyplývá z nich, že
věda nemá žádné přirozené vysvětlení pro shora uvedenou zdrženlivost
od příjmu tuhé potravy a tekutin. Zákony fyziologie a biochemie
nemohou vysvětlit, že tato nemocná žena přežila čtyřicet dnů
absolutního půstu v nemocnici. Nadto každodenně odpovídala na velké
množství otázek a setrvávala ve velmi mnoha rozhovorech, při čemž
projevovala vynikající stav, přehled a dokonalou jasnost ducha.
Co
se týká úkazů pozorovaných vždy v pátek okolo třetí hodiny odpolední
(tj. její extáze), věříme, že tyto patří do oblasti mystické. ... Na
svědectví pravdě vystavujeme toto osvědčení, které podepisujeme.
Oporto, 26. července 1943
Význačný profesor lékařských věd Ruj. Joao Marques, který pečlivě
prostudoval lékařské zprávy a ostatní podrobnosti vyšetřování
Alexandriny, vydal toto svědectví:
Vraceje mému příteli a pacientovi (otci Pinhovi) kopie zpráv o
zvláštním případu Alexandriny Maria da Costa, chci mu poděkovat za
to, že mi dal příležitost prostudovat do nejmenšího detailu tento
zvláštní případ. To, co se stalo s touto nemocnou ženou, mne zaujalo
nejen jako katolíka, ale především jako lékaře specializovaného v
oboru výživy. Přikládám rovněž velkou důležitost jeho svědectví (tj.
zprávě otce Pinha, kterou předložil o několik let dříve
arcibiskupovi z Bragy), protože osvícený zpovědník a duchovní vůdce
je zajisté víc než kdokoli jiný kompetentní rozhodnout, zda je
dotyčná osoba mentálně normální nebo abnormální. Podle mého názoru
je nemožné vysvětlit čistě vědecky, nebo ještě lépe lékařsky to, co
se stalo Alexandrině da Costa. Podle toho, co čteme v podrobných
zprávách lékařů a zpovědníka, nás nic nevede k domněnce, že jde
prostě o případ hysterie, zvláště uvážíme-li, jak dlouhou dobu tato
nemocná žena žila a stále ještě žije bez příjmu jakékoli výživy. Na
druhé straně jsem si jist, že se zde nejedná o žádný podvod, neboť
nestranná komise, která ji s přísnou bdělostí pozorovala čtyřicet
dní a čtyřicet nocí, mohla ověřit, že její zdrženlivost od výživy
byla naprostá.
Profesor Marques pokračuje:
Tento absolutní půst od veškeré potravy po dlouhé časové období, je
neslučitelný se životem, tím méně pak s udržováním normální teploty,
dýchání, srdečního tepu, krevního tlaku atd. ... Její intelektuální
život je silný a intenzivní, její vztahy s ostatními lidmi jsou
dokonalé, její schopnosti a smysly jsou zachovány v absolutním
pořádku. ... Tento neobyčejný případ, spíše bych měl říci výjimečný
případ, nemůže být v žádném případě vysvětlen čistě přirozeně, ani
pomocí vědeckých údajů. Zánět míchy, který je nejpravděpodobnější
příčinou ochrnutí, nemá s její zdrženlivostí od jídla a pití nic
společného, protože je pouze souběžnou chorobou.
Tuto
zprávu podepsal profesor lékařských věd Ruj. Joao Marques
z Pernambuca, kvalifikovaný univerzitní profesor lékařské fakulty
v Recife; profesor oboru výživy na škole sociálních služeb School of
Social Service, Pernambuco; předseda Společnosti gastroenterologie
a výživy, Pernambuco.
Potud názory lékařské vědy. Alexandrina však měla vysvětlení krátké
a jadrné. Svému zpovědníkovi se svěřila, že jí Pán Ježíš řekl:
„Žiješ pouze z Eucharistie, neboť chci světu dokázat sílu
Eucharistie a sílu mého života v duších.“ |