2

duše, která se obětOVAla

Nebýt oné osudové události v březnu 1918, Alexandrina mohla zůstat ve vzpomínkách jako bezvýznamná švadlenka, ukrytá kdesi daleko na pustém, ale krásném portugalském venkově. Ta osudová událost však od základu změnila celý její život.

Jednoho dne pracovala doma v horním pokojíku společně s Deolindou a ještě jednou dívkou, když náhle uslyšela ránu na domovní dveře. Alexandrina vykoukla z okna a ke svému zděšení před domkem uviděla tři chlapy. Jeden z nich byl opět její bývalý zaměstnavatel. Krátký pohled do jejich vzrušených a rozníce­ných tváří jí prozradil to nejhorší. Okamžitě zavřela dveře pokojíku na klíč. Zlotřilci rozbili domovní dveře a už násilím otevírají i padací dveře v pod­laze pokojíku v hor­ním patře. Děvčata byla v pasti.

Stačila ještě na podlahové padací dveře rychle přesunout těžký šicí stroj, ale muže od jejich záměru už nic neodradí. Těžkými palicemi mlátí do dveří. Z rozeschlého dřeva lítají třísky, dveře povolují, šicí stroj se kácí. Muži se jeden po druhém vsoukali dovnitř. Popadli Deolindu a její přítelkyni. Třetí z nich zahnal Alexandrinu do kouta.

„Ježíši, pomoz mi!“ vykřikla a udeřila násil­níka růžencem. Stejně jako svatá Maria Goretti, byla i ona připravena raději zemřít, než se podvolit chlípnému chtíči muže. Zoufale se rozhlížela, kudy by unikla. Za ní bylo okno. Čtyři metry nad tvrdou zemí. Byla to její jediná šance. Zoufale skočila!

Bolest byla zdrcující. Se skřípěním zubů si z obličeje setřela krev, popadla pořádný klacek a vrávoravě se potácela zpět do domku na pomoc svým společnicím. Několik dobře mířených úderů stačilo. Překvapení zlosynové vzali do zaječích. Odnášeli si pěkné modřiny a byli otřeseni jejím odvážným protiútokem. Dvěma dívkám v pokojíku se naštěstí ještě nic nestalo.

Alexandrinina páteř však byla nenapravitelně poraněna. Následovaly dlouhé měsíce stále se zvětšujících a narůstajících bolestí, neschopnosti a depresí. Ona se však nikdy nevzdala a neupadla do beznaděje. Dr. Joao de Almeida, specia­lista z Oporta, v roce 1923 potvrdil to, čeho se její rodina bála nejvíce. Rozsudek zněl: totální paralýza, naprosté ochrnutí. Od 14. dubna 1924 byla až do konce života upoutána na lůžko.

Strašná tíseň jí svírala srdce a bolestně tvrdě zkoušela její víru a odvahu. Zbavená svobody, uvězněná v malém horním pokojíku zapadlého domku, za vysokou kamennou zdí ukrytá před ostatním světem. To je totéž, jako být pohřbena za živa. Naštěstí už měla dobře procvičenou ctnost odloučení. Jediným jejím přáním a touhou byly květiny a kostel. Deolinda se rozhodla, že se stane její ošetřovatelkou a jednatelkou a matka pracovala, aby vydělala peníze na jídlo.

„Prožívala jsem chvíle strachu a znechucení, chvíle, kdy jsem ztrácela odvahu,“ říká Alexandrina o tomto období, „ale nikdy jsem neupadla do beznaděje.“

Když byly v kostele hodiny zpěvu, dvě sestry posmutněly. Jedna proto, že musela přerušit a opustit svou starostlivou péči, kterou si vzala za povinnost. Druhá proto, že nemohla jít s ní. Avšak tato zmrzačená chromá hrdinka se Boží vůli přizpůsobila velice rychle a svou postel začala považovat za „můj přemilý kříž“.

Nejprve se snažila rozptýlit a pobavit se tím, že pozve kamarádky a zahrají si karty. Ale všechny novinky byly brzy obnošené, a tak to chtěla řešit tím, že bude bombardovat nebe prosbami o uzdravení. Slíbila, že se vzdá všeho co má, že se až do konce života bude oblékat do smutečních šatů, že si ostříhá vlasy, jen když se uzdraví. Její zmučená rodina, blízcí příbuzní a přátelé se připojili k útoku na nebe, ale strnulé ochrnutí neustupovalo.

Co bylo horší, její stav se stále zhoršoval, začala velmi chátrat. Došlo to tak daleko, že i ten nejnepatrnější pohyb jí způsoboval týravě kruté bolesti. Znova se vznášela mezi životem a smrtí. Několikrát dostala „poslední pomazání,“ jak se tehdy říkalo svátosti nemocných. Léky, které užívala, neměly žádný účinek, kromě toho, že ji ukonejšily, zmírnily bolest a uklid­nily. Když se později ohlédla za touto bolestnou dobou, napsala:

„Bývala bych udělala lépe, kdybych zůstala spojena s Ježíšem, protože on jediný je opravdový Život a opravdová Radost.“

Každý večer se celá rodina Costových sešla u její postele. Před sochou Panny Marie se zapálily dvě svíce a na kolenou se modlili růženec. Pak ještě následovaly noční modlitby. Během dne, kdykoliv Alexandrina neměla společnost pro rozptýlení, mohla rozjímat, modlit se, plakat a úpěnlivě prosit Pannu Marii, aby ji uzdravila. Smutně, jako kdysi v kostele, zpívala Tantum Ergo, a když nemohla mít účast na svátostném požehnání skrze kněze v kostele, poprosila o ně Ježíše z nebe „a ze všech svato­stánků světa“.

Na měsíc květen jí farní kněz zapůjčil sochu Neposkvrněného Srdce Panny Marie a Alexandrina začala škudlit každý halíř, jen aby si mohla podobnou sošku koupit pro sebe. Časem byla tato soška polibky docela vyhlazena.

Její vzrůstající láska k modlitbě ji vedla k tomu, že se vzdala i svého nevinného rozptýlení a zábavy. Začala dychtivě toužit po životě ve spojení s Ježíšem. Uvědomovala si, že toto spojení se může uskutečnit jedině tehdy, když svou nemoc a neschopnost bude snášet z lásky k Němu. Náhle do ní vstoupila myšlenka, že utrpení je její novou výzvou a povoláním. Ani nevěděla jak, nabídla se Bohu jako duše, která se obětuje za obrácení hříšníků.

V roce 1928 se organizovala místní pouť do Fatimy a Alexandrina úpěnlivě prosila Pannu Marii, aby jí dovolila poutníky doprovázet. Už jenom rychle rostoucí kaple byla magnetem pro statisíce, které sem proudily každého třináctého od května až do října. Množství zázraků, které se zde děly, tuto nemocnou ženu zaplavovalo nadějí. Ošetřující lékař a farní kněz však byli zcela opačného názoru. Namítali: Jak by mohla absolvovat cestu nějakých 320 km, když pouhý dotek nebo dokonce pohyb jí činí nevýslovné utrpení? Pod tíhou jejich neúprosného rozhodnutí Alexandrina zlomeně zavřela oči k mod­litbě a nabídla Bohu zdrcující oběť své opuštěnosti a izo­lace. S očima upřenýma k sošce Panny Marie se celým srdcem modlila za to, aby tedy byla uzdravena doma. Slíbila, že bude-li uzdravena, stane se misionářkou. Svým přátelům řekla, že když v ulicích uslyší zpěv, je to její poděkování Bohu a Panně Marii za zázrak.

Týden za týdnem se úpěnlivě modlila. Měsíc za měsícem s pláčem přednášela své prosby o uzdravení. Obrna se však nelepšila. Postupně, kousek po kousku v ní touha po uzdravení umírala a ona začala myslet jen a jen na milujícího Boha. Jak se modlila, její myšlenky stále zalétaly k Nejsvětější Svátosti v nedale­kém kostelíku - a náhle si uvědomila, že náš Pán je ve svatostánku vlastně také vězněm.

Toto dojemné pouto s Kristem jí dovolilo, aby Ho v duchu navštívila a ve spojení s Pannou Marií před Ním neustále přebývala a hleděla na Něj s neutuchající láskou, modlitbou a sebeobětováním; aby utěšila Jeho Nejsvětější Srdce a dosá­hla obrácení hříšníků. Jejím vytrvalým heslem se stalo: „Skrze Marii k Ježíši!“ Dlouhé hodiny rozjímala nad duchovními krizemi světa, až si plně uvědomila nesmírnou obludnost moderního hříchu a do nebe volající nutnou potřebu jeho odčinění pokáním ve spojení s trpícím Kristem.

Papež Pius XI. zdůraznil tuto potřebu ještě tentýž rok ve své encyklice Miserentissimus Redemptor. Jeho Svatost napsala:

Ačkoliv nesmírné vykupitelské dílo našeho Pána Ježíše Krista vedlo k odpuštění všech hříchů v míře přehojné, přece podivuhodným řízením Boží Moudrosti se na nás musí doplnit to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je (jeho) Církev (Kol 1,24). K poctě a zadostiučinění, které Kristus odevzdává Bohu, můžeme a mu­síme přidat svou vlastní věrnost a zadostiučinění konané za hříšníky...

Zatímco lidská zloba, zášť a potměšilost neustále vzrůstá, vanutí Ducha svatého úžasným způsobem rozmnožuje řady těch věřících, kteří se šlechetně a velkodušně snaží napravit mnohé těžké urážky páchané na Božském Srdci a dokonce neváhají nabídnout Kristu jako oběť sami sebe...“

Alexandrina si uvědomila, že zatímco toto povolání platí v základní míře pro každého, intenzívní náhrada duše, která se obětovala, je velmi mimořádné povolání, vyhrazené Bohem pro několik málo vyvolených. Čím více o tom uvažovala, tím více nabývala přesvědčení, že právě toto je jejím velkým a vzne­šeným posláním. V náva­lu lásky se slzami v očích úpěn­livě prosila Pána Ježíše, aby ji přijal jako svou oběť, aby jí dovolil postavit se před soud Boží Spravedlnosti jako záruka za hříšníky, aby na ni dopustil utrpení až po samou hranici toho, co může vydržet, když tím hříšníci budou moci být zachráněni před peklem.

Odpovědí na toto pozoruhodně odvážné přání bylo, že její bolesti začaly být stále větší a intenzívnější, až se staly téměř nesnesitelné. Ležela v horečkách, jednu noc za druhou nespala, dýchavičně a těžce lapala po dechu, zápasila o každou modlitbu, pod hlavou promáčela polštář, v prstech křečovitě tiskla svůj růženec a v napjatém zoufalství jako by ze sevřených zrnek vymačkávala úlevu a pomoc. „Ó Ježíši,“ vzdychala a těžce oddychujíc opakovala mod­litbu naučenou od Panny Marie Fatimské, „toto je pro tvou lásku, za obrácení hříšníků a v ná­hradu za urážky proti Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.“

Navzdory divokým a prudkým tělesným i duševním bolestem vytrvala ve svých promodlených obětech. Jeden nekonečný den za druhým, měsíc po měsíci. Každý byl delší a delší. Její zanícená úcta a oddanost Panně Marii, ve které rostla již od mládí, se jí stala odrazovým můstkem, z něhož potom dokázala bezpečněji „přeskočit“ do náruče Ježíše Krista.

Poprosila, aby jí na zeď k její posteli připevnili malý oltářík ozdobený květinami a sví­cemi s čestným místem pro sošku Panny Marie Fatimské. Každým rokem se vždy v květ­nu snažila učinit sama sebe tou nejkrásnější květinou Panny Marie tím, že Matce Boží nabízela malé „duchovní kytičky“.

Obětovala vždy celý den se všemi utrpeními a její úmysly zahrnovaly jak potřeby farnosti, tak i potřeby celého světa. Na konci měsíce položila tyto naléhavé prosby k nohám sošky Panny Marie a přidala k nim ještě něžný, láskyplný dopis. Nahlédněme do jednoho:

Maminko, přicházím pokorně k Tvým nohám, abych zde položila malou duchovní kytičku, kterou jsem nasbírala během tohoto měsíce. Pohlédni na okolnosti, za kterých Ti květinky předkládám. Jsou tak povadlé, bledé a bez lístků. Ale Ty, ó nebeská Matko, bys je mohla proměnit. Promluv se svým Božským Synem o mé bídě, neštěstí, utrpení a zármutku... Opakuj mu všechny mé snažné prosby a dej, aby mé ubohé kytičky mohly být přijaty, aby tak přinesly dobrodiní a prospěch těm, kterým byly nabídnuty. Zvláště Tě prosím, abys z nich upletla krásný věnec a nabídla ho Svatému Otci k Jeho narozeninám.

Milá Maminko, protože v poslední den Tvého pože­hna­ného měsíce nemám nic, co bych Ti nabídla, dávám Ti celé mé tělo. Prosím tě, postarej se o něj a vezmi si ho do náruče, jako bys objímala svou milovanou dceru. Žehnej mi, moje drahá Maminko. Popros Ježíše v Nejsvětější Svátosti, aby mi žehnal. Popros Svatou Trojici, aby mi žehnala. Sbohem, milá Maminko, a promiň mi všechno...“

Každý den v měsíci květnu recitovala následující akt zasvěcení blahoslavené Panně:

Matko Ježíšova a Matko moje, vyslechni mou modlitbu. Zasvěcuji ti své tělo a celé své srdce. Očisti mě, nejsvětější Matko; naplň mne svou svatou láskou. Polož mě poblíž Ježíšova svatostánku, abych mohla sloužit jako svítilna tak dlouho, jak dlouho bude trvat svět. Žehnej mi a posvěcuj mě, ó milá Matko nebes!

Mnohokrát během dlouhých a osamělých dní obracela své myšlenky ke svatostánku vesnického kostelíka a opakovala:

Můj dobrý Ježíši, ty jsi vězeň a já jsem vězeň. Oba jsme zajatci. Ty jsi vězněm pro mé štěstí, blaho a prospěch a já jsem zajatcem tvých rukou. Ty jsi Král a Pán všeho a já jsem zemský červ. Opustila jsem tě a myslela jenom na tento svět, který je zkázou a záhubou duší. Nyní toho však z celého srdce lituji. Přeji si a toužím jen po tom, co je tvým přáním: trpět a odevzdaně vše snášet. Ó můj Ježíši, uctívám tě, kdekoli přebýváš v Nejsvětější Svátosti. Kde na tebe zapomínají, kde ti vzdorují, kde tebou pohrdají, tam já stojím při tobě. Miluji tě za ty, kdo nemilují. Dávám ti náhradu a odškodné za ty, kdo hřeší a urážejí tě. Vstup do mého srdce.

Její kruté, prudké bolesti stále pokračovaly a jen málokdy se jí poněkud ulevilo. Často ji bylo vidět roztřesenou, jak sténá a mučí se v agónii. V roce 1931 se konečně „mihotavě rudý mlžný opar“ rozplynul a ona poprvé upadla do stavu extáze. Podle svědectví lidí slyšela hlas Ježíše. Přetékal láskou a starostlivou něhou a zval ji k „lásce, utrpení a pokání.“ Alexan­drina statečně s velkodušnou šlechetností souhlasila. Žádala od Pána Ježíše, aby jí dal obnovenou sílu a trpělivost; aby pro hříšníky vydržela jakákoli další utrpení, která by pro ni mohl mít v zásobě.

Na odpověď dlouho čekat nemusela. Kněz, který jí každý den přinášel svaté přijímání, byl přeložen. Místo něho nastoupil otec Mateus, přísný, předpisů úzkostlivě dbalý kněz, který trval na zásadě, že přijímání svátostného Ježíše jí může být povoleno nanejvýš vždy první pátek každého měsíce. Mučivá úzkost, že bude připravena o svou tolik milovanou Eucharistii, byla téměř nad její síly. Vždyť každodenní přijímání Pána Ježíše bylo tím jediným, co ji duchovně udržovalo. Se slzami v očích naléhavě prosila kněze, aby přicházel častěji a hned nabídla oběti za ty, kdo zanedbávají Chléb života. Otec Mateus se nakonec přece jen trochu slitoval a souhlasil, že tedy bude přicházet každých patnáct dní.