3

výstup na kalvárii

Jak se bolestné měsíce protahovaly v roky, Alexandrina začala toužit po oběti mše svaté, která by byla sloužena v jejím prostém pokojíku. To se jí však zdálo jako nedosažitelná milost, a tak si svou touhu nechala pro sebe. Avšak když se na podzim roku 1933 dozvěděla, že v jejich okrese bude kázat svatý jezuitský kněz otec Mariano Pinho, řekla o své horoucí touze Deolindě. Ta slíbila, že udělá, co bude v její moci. Krátce nato napsal farní kněz a ptal se Alexandriny, zda by ji potěšilo, kdyby mohla být přítomna při sloužení mše svaté. Odpověděla ihned:

„Byla by to pro mě taková radost a štěstí, že ani nevím, jak bych to vyjádřila. Ale pro každého kněze by to byla obrovská strast, když by musel přijít nenajedený v tak chladné ráno...“

A tak se stalo, že 20. listopadu 1933 otec Mariano Pinho TJ celebroval první mši svatou v jejím malém pokojíku, který už byl nyní cílem poutníků z celého světa. Přes to, že mše tam měla být později sloužena ještě mnoho a mnohokrát, Alexandrinu nikdy docela neopustilo radostné rozechvění, které prožila při oné první mši svaté.

„Touto první mší svatou,“ řekla později, „Pán Ježíš začal zvyšovat svou něhu a jem­nost vůči mně, ale současně i tíhu mého kříže. Budiž požehnaná Boží milost, která mi v Jeho dobrotě nikdy neschází.“

Alexandrina si uvědomovala řízení Boží lásky ve své duši a současně ji tak nezasloužená šlechetnost a velkorysost Boží mátla. Ptala se Boha, proč se On snižuje k takové hříšnici, jako je ona. Zdálo se jí, že v hlubinách své duše slyší Jeho odpověď:

„Já to nečiním pouze svatým duším; v Eucharistii dávám sám sebe i duším hříšníků, jako jsi ty, abych jim dal víru ve mne. Neboť i hříšníci mne mohou milovat a stát se svatými. Kdybych to nečinil, měli by skutečně důvod k beznaději a zoufalství.“

Když Alexandrina později tato slova odhalila svému duchovnímu vůdci, dodala s dětskou prostotou:

Velmi jsem dávala pozor na každé Jeho slovo a říkala si - jak mám jen rozumět a jak je vysvětlit ..., protože hlava mi moc nesloužila. Ale Pán Ježíš mi řekl, že Duch svatý na mne sestoupí a jeho světlo mi vnukne porozumění a vysvětlení všeho.

Krátce na to, co se v jejím pokojíku sloužila první mše svatá, dostalo se jí zjevení Krista. Zde je její vysvětlení oné památné události:

Jednou v noci se mi Ježíš zjevil v přiroze­ných rozměrech, jako by Ho právě sejmuli z kříže. Viděla jsem Jeho hluboké otevřené rány v rukách, v nohách i v Jeho boku. Z těchto ran proudila krev. Z hrudi vyrážela s takovou silou, že když promočila kus oděvu okolo Jeho pasu, v přívalech stékala na podlahu. Ježíš se přiblížil k okraji mé postele. S nesmírnou láskou jsem mohla políbit rány na Jeho rukách a zatoužila jsem zlíbat i ty na Jeho nohách. Ale kvůli mé obrně jsem to nedokázala. Přestože jsem o této své touze Ježíšovi vůbec nic neřekla, věděl, co se odehrává v mé mysli. Svýma rukama pozvedl jednu nohu a potom druhou a nabídl mi je k polibku... Unešeně a okouzleně jsem s vážným zamyšlením pozorovala ránu v Jeho boku a krev, která se z ní proudem řinula, až jsem se naplněna soucitem vrhla do Jeho náruče a zavzlykala: ‘Ó můj Ježíši, jak mnoho musíš pro mne trpět!’ Několik chvil jsem zůstala v Jeho objetí, až nakonec zmizel.

Toto velebně vznešené zjevení v Alexan­drině zanechalo nesmazatelný dojem a mělo na ni nesmírný vliv. Ještě i po mnoha letech byla tato vzpomínka tak jasná a živá, že se jí stále zdála viditelně přítomná.

Zde je třeba několik slov o Alexandrininých zjeveních. Když se na ně v roce 1945 zeptal otec Pasquale SDB,[1] který se stal nástupcem P. Pinho TJ jako její duchovní vůdce, odpověděla mu takto:

„Vidím třemi různými způsoby. Někdy jako pozemská osoba, která vidí nějaký obraz (fyzickým zrakem). Jindy vidím vnitřníma očima duše...“

Když popisuje třetí a nejvyšší formu vnímání, říká: „Jindy vidím, jako bych měla jiné oči, a dokonce ani ne ty duchovní.“ Při vyprávění si sahá na srdce a dodává: „Není to tímto, ba ani tímto,“ a dotýká se čela. Pokračuje: „Není to vidění očima, a dokonce ani ne myslí, ale je to jako nějaké zřetelně jasné čisté světlo, které vidí vše a rozumí všemu.“

Otec Pasquale vysvětluje: „Vidí, jako by měla jiné oči. Je to ‘intelektuální vidění’, kterým její mysl jako taková přijímá zářivý lesk a nádheru Nekonečné Pravdy a Nekonečné Krásy.“

Alexandrina pokračuje:

„Věci, které mi Ježíš říká, nechápu tak, jak rozumíme vyjádřením lidí. Je to, jako bych před sebou měla obraz s věcmi, které mi On chce sdělit, jako by přede mnou bylo všechno napsáno a já to všechno současně hned četla.“

Otec Pasquale byl naplněn úžasem nad tak podrobným a přesným vysvětlením mystického jasnozření a intuice; vždyť měl na paměti, že Alexandrina je téměř negramotná nevzdělaná vesnická žena, která vůbec neměla přístup ke specializované teologické a mystické četbě .

„Božská symfonie,“ žasne kněz, „jež jemným laděním zasvěcujícího Hlasu jí dává pocítit věčný okamžik, nevyčerpatelná bohatství toho, co se pak odhaluje v rytmu, který je časností vyslovován zřetelně, pomalu a obtížně.“

Alexandrina také dokázala s neomylnou jistotou a přesností reprodukovat každičké slovo, které jí bylo při zjevení řečeno - aniž by pozměnila jedinou slabiku. Dokázala to i po měsících. Během mnoha jejích pozdějších extází otec Pasquale pečlivě zapisoval vše, co říkala, nebo co v soukromém zjevení Ježíš sděloval jejími ústy. Po extázi jí potom předčítal své zápisky. Při tom, aby ji vyzkoušel, záměrně opatrně pozměnil nějaké slůvko, název či přídavné jméno. Alexandrina ho vždy spolehlivě a jistě opravila. Říkala sladce:

„Tohle jsem neřekla,“ nebo „Ježíš toto neřekl...“ a opakovala přesně to, co měl kněz napsáno.

Krátce po první mši svaté sloužené v pokojíku nemocné se Deolinda zúčastnila cyklu duchovních cvičení pro ‘Děti Panny Marie’, na kterých si za svého duchovního vůdce zvolila otce Pinha. Připomněla mu svou na lůžko upoutanou sestru. Slíbil, že se za ni bude modlit a na oplátku poprosil o její modlitby. O několik dní později Alexandrinu navštívil a sou­hlasil s její žádostí, aby se stal duchovním vůdcem oběma sestrám.

Celý rok se Alexandrina rozhodovala, zda mu může říci o své nabídce, kterou učinila Nejsvětější Svá­tosti; o palčivě spalujícím žáru, který začínala cítit; o tajemné síle, jež ji pozvedávala. O slovech, o nichž věřila, že přicházejí od Ježíše. Její rezervovaná zdr­žen­livost k otci Pinhovi jí působila bolest. Když mu konečně otevřela svou duši, začalo ji trápit přesvědčení, že ji tento kněz opustí.

O několik dní později měla extázi, při které se jí zdálo, že slyší Ježíše, jak říká:

„Poslouchej svého duchovního otce a podřiď se mu ve všem. Ty sis ho nevybrala; to Já jsem ti ho poslal.“

Tísnivá prudká utrpení trvala po celou dobu. Připadalo jí, jako by se její tělo stalo skutečným nástrojem mučení. Jenom zřídka odhalila sílu a divokost svých bolestí Deolindě či otci Pinhovi. Psaní se jí stalo nyní prakticky nemožným. Většinu svých dopisů pro jezuity diktovala své sestře. Pasáže, které zde uvádíme, dávají názornou představu, jakou očistou, soužením a těžkými zkouškami procházela.

Jen pár slov, protože síly mi nedovolí víc. Noc byla zlá. Nemohla jsem najít polohu, jak si lehnout. Tak mi ubíhají dny s tímto křížem, který mi dává náš Pán Ježíš. Jeden je lepší, jiný horší. (6.11.1933)

V noci ze soboty na neděli cosi procházelo mou hlavou. Nevím, co to bylo. Spala jsem a vzbudila se s myšlenkou, že umírám. Tenhle zvláštní úkaz trval sotva chvíli, ale často se to opakovalo. Myslím, že za to mohla má páteř. Doufám, že mě Pán slyší. Jen Jeho svatá vůle ať se stane... Velmi často se ptám: „Ó můj Ježíši, co si přeješ, abych činila?“ Pokaždé slyším pouze tuto odpověď: „Trp, miluj a přinášej smírné oběti.“ (28.3.1933)

Požehnaný budiž Pán, který mě povolal na tento svět, abych trpěla a snášela tolik trýzně a soužení! Vkládám do něho mnoho hříchů, které mne trápí a působí bolest větší než cokoli jiného. Každý den žádám o utrpení a pociťuji velikou duchovní útěchu, když trpím víc, protože víc mohu nabídnout svému Ježíši. Přesto jsou věci, které mě stojí opravdu velmi mnoho. Avšak ne má, ale vůle Boží se staň. (30.12.1933)

Mé utrpení se znatelně zvýšilo i díky nedostatku jídla. Kvůli zduřelým otokům v ústech teď mohu přijímat jen tekutiny, ale i to mi často způsobuje zvracení. Snad vše zase odejde tak, jak přišlo. Při slabosti, ve které se nalézám, bude nemožné, abych žila příliš dlouho... Každý den prosím Boha, aby mě neopouštěl ani na chvilku. Dobře vím, že bez něho bych nevydržela nic. (8.3.1934)

Ráda bych ti svou vlastní rukou poděkovala za blahopřání k narozeninám, a tak ti píši pár řádků. Určitě to budou mé poslední. Omlou­vám se, nemohu pokračovat. (Předává pero sestře.) Mé utrpení se zase zvýšilo. Proto i tyhle řádky budou ty poslední, které ti píši. Nedokážu držet pero už ani pár okamžiků. Bolest je tak velká. Od Ježíše jsem dostala překrásný velikonoční dárek: kromě fyzického utrpení mi dal i utrpení duševní. (7.4.1934)

O dva měsíce později se v jiném dopise zmiňuje o vyvrácení několika svých žeber a dodává:

Pro velikou bolest se o ně nemohu ani opřít, ani si přes ně vzít oděv... Přichází všechno to, co se proti mně obrací, od Boha, nebo od ďábla? V mém životě se dějí věci, které, jak se ukazuje, jsou jeho dílem. (22.6.1934)

Tato zmínka o ďáblovi byla první známkou pekelných útoků, kterými tehdy začínala trpět. Na svátek Panny Marie Karmelské roku 1934 píše:

Mám pocit, že má hrudní žebra se spojila s těmi na zádech. Působí mi to tak strašná muka, že nevím, jak to vydržím. Když je bolest opravdu nesnesitelná, zjišťuji, že půlka mého těla leží na posteli a tu druhou objímá v klíně Deolinda. Má sestra se mnou takto tráví celé noci. Už i mluvení mne stojí velmi mnoho.

Ve vedlejší vesnici byl zábavami znesvěcen církevní svátek. Alexandrina k tomu napsala:

Opakovala jsem Ježíšovi: Pošli mi tolik utrpení, kolik si jen přeješ. Ať to však stačí na smírnou oběť za urážky a pohoršení, kterých se ti dostává. (15.8.1934)

O několik dní později napsala:

Nevím, je-li to těmi modlitbami, které za mne obětuješ, že se ve svém utrpení cítím každým dnem silnější. Zdá se mi, že mám odvahu trpět víc a doufám, že Pán mi bude kousek po kousku bolest zvyšovat, až zemřu - hořící jeho Božskou Láskou a spolu s ním přibitá na kříž.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že Alexandrina neprozradila prudkost ani sílu svých utrpení nikomu jinému než otci Pinhovi a Deolindě, která se stala její důvěrnicí. Ani její matka se valně nezajímala o to, co se nahoře v pokojíku děje. Podobně horlivě, s jemným smyslem pro pokoru a skrom­nost a s obavou, že by jí stejně nikdo nevěřil, skrývala charismata daná její duši. Ode dne, kdy sama sebe nabídla jako smírnou oběť, neustále opakovala tuto modlitbu:

Ó Ježíši, vlož na mé rty klamný úsměv, pod kterým bych mohla ukrýt všechna muka své duše. Stačí, že o mém utrpení víš jen Ty.

Výsledkem bylo, že ti, kdo ji navštívili, viděli jen statečný úsměv, který účinně zahaloval strašnou bolest. Kněz, který ji znal, tehdy dosvědčil:

Mezi mnohé vlastnosti, které vzbuzují obdiv návštěvníků, patří její okouzlující jednoduchost a prostota, její andělská čistota a nade vše - průzračná pronikavost mysli a ostro­vtip jejího ducha. Kdokoli s ní hovoří, nemá pocit, že by hovořil s ne­mocnou osobou, která velmi mnoho trpí fyzicky i duševně. Alexandrina ví, jak skrýt své utrpení pod úsměv... Každý návštěvník opouští její malý pokojík dokonale oklamán.

V té době se rodina Costových protloukala obdobím zdrcující chudoby. Bylo to díky velkomyslné šlechetnosti její štědré matky, která se několika velmi zadluženým vesničanům stala ručitelkou a opatrov­nicí zároveň. Alexandrina později přiznala:

Hořce jsem trpěla, když jsem viděla, jak všechno, co máme, nemůže stačit na splacení dluhů všech těch, kterým má matka dělala ručitelku. Řekla jsem rodině, že bych raději dala poslední halíř, aby se mohly splatit všechny naše dluhy. Často mi chybělo nějaké výživné jídlo, které jsem potřebovala. Protože jsem trpěla v tichosti, nikdy jsem nepožádala o nic, co nebylo v domě. Rodina byla přesvěd­čena, že všechno, co jím, mi chutná. Když jsem dostala něco navíc, hned jsem to dala Deolindě, která tehdy byla velmi křehká. Říkala jsem si: ´Když není možné mé uzdravení, přilepším alespoň jí.´

Nikomu jsme o svých útrapách neřekly. Ani v době, kdy naše rodina trpěla opravdovou nouzí (někdy jsme musely vařit polévku jen z vody bez ničeho). V noci jsem plakala. Útěchu jsem nacházela jen u Ježíše a Jeho svaté Matky. Požehnané slzy, které mě každou hodinou těsněji a těsněji spojovaly s Bohem... Jediná myšlenka mi dodávala radost a odevzdanost: Ježíš chce, abychom žili v chudobě, abychom mu byli více podobni...

Ve svých modlitbách po svatém přijímání pamatovala na Ježíšův slib - „Proste a bude vám dáno.“ Vroucně prosila našeho Pána:

Ježíši, pomoz nám, nebo zahyneme. Zanes tuto prosbu daleko; k někomu, kdo nám může pomoci.

Uběhlo šest let smutku a slz. Šest let, v nichž byla sotva kdy chvíle jasu a klidu, než přišlo vyslyšení jejích modliteb. Jedna dobrá žena (Signora Fernando Santos z Lisabonu) přijela až z dru­hé strany země, aby ulehčila jejich trápením a da­la jim sumu peněz, která je zachránila před prodejem domku.

„Plakala jsem zmatením a radostí,“ říká Alexandrina. „Nevěděla jsem, jak Pánu za tolik milostí poděkovat.“

6. září zažila Alexandrina úžasnou extázi, při které ji Kristus svým soucitným hlasem zval a přitahoval blíž ke svému Nejsvětějšímu Srdci, aby s ní sdílel prudký oheň své vykupitel­ské bolesti:

„Dej mi své ruce, neboť je chci přibít k mým rukám. Dej mi své nohy, neboť je chci přibít k mým nohám. Dej mi svou hlavu, neboť ji chci korunovat trním, jak to učinili mně. Dej mi své srdce, neboť ho chci probodnout kopím, jako probodli to mé. Zasvěť mi své tělo. Obětuj se mi celá... Pomoz mi se záchranou a nápravou lidstva.

Alexandrina statečně a velkodušně svolila, i když vyvedena z míry smyslem oněch tajem­ných slov zůstala poněkud zmatená. Jak míjely týdny, prudkost a divokost jejího utrpení se zvyšovaly. Život se jí měnil ve výheň krajně nesnesitelné týravé agónie. Žila jakoby uvězněna mezi dvěma doběla rozpálenými okovy bolesti, do kterých vstupoval Pán Ježíš jako „umělec“ a učitel její duše. Podobně jako u svaté Markéty Marie Alacoque v 17. století.

Měla ještě další zjevení, ve kterých se jí Ježíš představil v různých podobách. Někdy se svým Nejsvětějším Srdcem obklopeným paprsky lásky, jindy jí ukazoval svou Matku v proudech zářivého světla. Stále více a více cítila potřebu být sama; její duše prošla údobím takové duchovní útěchy, že svou krutou bolest dokázala snášet s ještě větší statečností a odevzdaností.