Alexandrina de Balasar

SÍTIO OFICIAL - OFFICIAL SITE - SITE OFFICIEL - SITE UFFICIALE - OFFIZIELLER SITE

1

Raná léta

V mírně se svažující úžlabině kopců s borovými lesy leží nějakých 10 km východně od moře vyhledávané návštěvní místo Povoa de Varzim - vesnička Balasar. Skládá se z ne­pravidelných skupin malých hrubých kamenných domků, z nichž mnohé jsou křiklavě nabarvené. Těch pár domků musí pojmout na tisíc obyvatel. V okolním venkovském kraji je tu a tam vidět malou bílou chaloupku a všude spousta vinic a drob­ných políček, která poskytují kuku­řici, zeleninu, olivy a fíky. Bronzově snědí venkovští rolníci obdělávají jílovitou půdu plnou kamení a pasou stáda ovcí, koz a hovězího dobytka s rohy ve tvaru lyry. Ve vyřezávaných vozech jezdí po prašných cestách, okolo rozpadajících se zdí věže, podél nesčíslných laťových mříží na keře a v tu­nelech pod vínem.

Samoty i vesničky tohoto příjemného kraje jsou seskupeny okolo svých starobylých kamenných kostelíků a Balasar není výjimkou. Vyrůstá na úpatí svahu u malé říčky jménem Este a farní kostelík svaté Eulálie tu stojí jako žulový strážce nad roztroušenými kamennými domky Balasaru. Stál zde i 2. dubna 1904, kdy v něm křtili Alexandrinu Marii da Costa, která se narodila právě před čtyřmi dny, ve středu Svatého týdne, jako druhé dítě upřímně zbožných a těžce pracujících venkovanů.

Krátce po porodu maminka ovdověla a malá Alexandrina vyrůstala se svou starší sestrou Deolindou v atmosféře prosté venkovské zbožnosti a poslušnosti. Jako malé dítě ji musela fascinovat pestrobarevná náboženská procesí, která při významných svátečních dnech procházela vesničkou. Okouzlovaly ji časté trhy, jarmarky a tancovačky na hrubě vydlážděném rynku za pronikavě křiklavého zvuku píšťal prostých hudebníků, pestrá směsice květovaných halenek, vířivě roztočených sukní, šosů a blýskavých náušnic.

První vzpomínky Alexandriny patří do doby, kdy jí byly tři roky. Při poledním odpočinku tehdy ležely s maminkou v posteli a ona si všimla, že hned vedle na stole je malá sklenička s pomá­dou. Potichoučku a opatrně, aby maminku nevzbudila, se přikradla ke skleničce. Už po ní natahuje své všetečné ručičky. Vtom se ale matka probudila a křikla na Alexandrinu. Ta se lekla a skleničku upustila na zem, kde se roztříštila na kusy. Malá Alexandrina ztratila v úleku rovnováhu, svalila se dolů do střepů a pořezala si koutek úst. Ta jizva ji poznamenala na celý život. Samozřejmě, že vřískala bolestí a nebyla k utišení. Maminka Maria Anna jí vzrušeně, ale pečlivě vytřela krev z pusinky a rychle s ní běžela vyhledat pomoc do blízké lékárny. Laskavý a vlídný lékárník se snažil uklidnit dítě kornoutem bonbónů. Alexandrina odpověděla ječením, kopáním a škrábáním.

„To byl můj první přečin a poklesek,“ napsala ve vlastním životopise, který na příkaz svého duchovního vůdce, otce Pinha TJ,[1] začala v roce 1940 diktovat své sestře Deolindě.

Když povyrostla, plna okouzlení bloudila po starobylém vesnickém kostelíku a zamyšleně pozorovala překrásné sochy svatých, zvláště sochu Panny Marie Růžencové a svatého Josefa. Jejich bohatě zdobené šaty ji úplně očarovaly a ona snila o tom, že se jednou bude oblékat stejně.

„Možná, že tohle bylo projevem mé marnivosti,“ pozname­nala později s trpkým úsměvem.

Jednou, bylo jí asi šest let, byla štěstím celá bez sebe, když od maminky dostala malé dětské dřeváčky. V záplavě štěstí si k nim vzala své nejlepší šaty a radostně tancovala po celém pokoji. Vykračovala si v dřeváčkách okolo domku a naparo­vala se při tom jako páv. Když se toho konečně nabažila, klekla si před domek na chodník a boty položila pyšně před sebe, jak to tenkrát dělávaly portugalské ženy ve vesnických kostelech. Jeden ze zážitků, který její dospívání poznamenal snad nejvíce, živě popisuje o pár let později.

Když náš strýček zemřel, zůstaly jsme s Deolindou u jeho rodiny ještě sedm dní po jeho smrti, abychom pomáhaly při zádušní mši. Jednoho rána mi řekli, abych šla a přinesla trochu rýže z pytle, který je v místnosti, kde leží jeho tělo. Došla jsem až ke dveřím, ale nedokázala jsem sebrat odvahu, abych vstoupila dovnitř. Bála jsem se. Rýži musela přinést babička. Téhož dne večer mi přikázali, abych tam šla zavřít okno. Zase jsem došla až ke dveřím a cítila, jak se mi opět třesou kolena. Nedokážu to!

Ale pak jsem si řekla: „Musím se s tím poprat! Musím ten strach překonat!“ Pomalu jsem otevřela dveře a vstoupila do místnosti, kde ležel můj strýc. Od toho dne už dokážu ovládat svůj strach.

Její vrozená živost a smysl pro humor ji vedly k tomu, že se stala rozpustilou uličnicí a divoškou, sršela vtipem a smíchem. Z jejích stále se smějících rtů nenuceně plynuly veselé a živé žertíky, vtipná pořekadla a dobrosrdečný smích. Deolinda, která byla od přírody spíše klidnější a vyrovnanější, se stávala téměř vždycky její obětí. Jednoho rána Alexandrina přibouchla víko velikého peřiňáku s ložním prádlem a začala výskat, jako kdyby si rozdrtila ruku. Deolinda v panice rychle přiběhla, aby sestře pomohla, ale přivítal ji jen vítězný hurónský smích.

V kostele jednou ženám, které napjatě poslouchaly kázání, tajně svázala třásně jejich šátků dohromady. Po mši se pak venku schovala za nízkou zídku a po lidech vycházejících z kostela házela kamínky.

Jak se postupně rozvíjela její duchovní stránka, začínala ovládat své sklony k rozpusti­losti a neplechám. Do doby svého prvního svatého přijímání v sedmi letech si už osvojila hlubokou lásku k Nejsvětější Svátosti. Vesnický kostelík navštěvovala neobvykle často, a kdykoli se nemohla účastnit mše svaté, činila alespoň přijímání duchovní. O nedělích s nadšením zpívala v kostelním sboru. Pilně navštěvovala i farní skupinu, kde se vyučoval katechismus.

Když některá tetička onemocněla rakovinou, prosila Alexandrinu, aby se za ni modlila. Dítě to bralo s takovou vážností, vroucností, vytrvalostí a houževnatostí, že návyk na modlitbu se v její mladé duši pevně zakořenil. Později napsala:

Vždycky jsem měla velký respekt a úctu ke kněžím. Dříve, když jsem sedávala na schůdku před domem v Povoa de Varzim a okolo procházeli kněží, měla jsem ve zvyku s úctou povstat, jak mě míjeli. Oni smekávali klobouky a říkali mi ze zvyku - „Bůh ti žehnej“. Často jsem si všimla, jak se na mne lidé dívají, když jsem to dělala. Někdy jsem tam seděla právě proto, abych mohla ve vhodný okamžik povstat, a tak kněžím prokázat svou úctu.

Když bylo Alexandrině devět let, odešla jednou s Deolindou a svou sestřenicí do nedaleké vesničky, aby si vyslechly kázání jednoho slavného kazatele, důstojného otce Emmanuela od Svatých ran. Vykonala si u něho svou první generální svatou zpověď. Zůstaly tam celý den, aby si vyslechly i jeho večerní kázání. Alexan­drina si odložila své dřeváčky mezi sloupky zábradlí u postranního oltáře Nejsvětějšího Srdce, vedle kterého děvčata usedla do lavice a s napjatou pozorností poslouchala kněze. Vzpomíná:

V jednom místě nás kněz vyzval, abychom v duchu sestoupili do místa věčného utrpení - do pekel. Tenkrát jsem ještě nedokázala správně pochopit smysl této výzvy. Byla jsem přesvědčená, že tento kněz je svatý. Myslela jsem si, že nás teď opravdu chce vzít dolů do pekla. Hned jsem se vzbouřila a řekla si: „Já do pekla nechci! Jestli ostatní chtějí, prosím, ale beze mne!“ Hned jsem popadla své dřeváčky a připravila se k útěku. Když jsem zjistila, že se nikdo nezvedá, poněkud mě to uklidnilo, ale dřeváčky jsem už pro jistotu z ruky nedala.

Pro velké těžkosti, které s sebou nesl tehdejší vesnický život, mohla Alexandrina chodit do školy jen osmnáct měsíců. Pak ji ve věku devíti let poslali pracovat na farmu. Přesto, že to bylo silné, schopné a talentované dítě, těžká manuální dřina a neustálé hrubé klení s nadáv­kami na ni těžce doléhaly. Když jí bylo dvanáct let, její zaměstnavatel ji chtěl znásilnit. Rázně a prudce se otočila a stalo se, že mu zasadila tak nevy­světlitelně prudkou ránu pěstí, že ho úplně vyřídila. V té pěstičce svírala růženec.

Po tomto závažném incidentu byla urychleně propuštěna domů. To jí však dalo příležitost k dennímu svatému přijímání a prohlubování své lásky, úcty a oddanosti Nejsvětější Svátosti. Ke konci onoho roku nebezpečně onemocněla na tyfus. Její stav se stal kritickým. Několik dní se pohybovala mezi životem a smrtí. Když jí plačící matka podávala kříž, aby ho políbila, Alexandrina zavrtěla hlavou a slabě zašeptala:

„Tohle není to, co chci. Dejte mi Ježíše v Eucharistii!“

Nakonec se uzdravila. Poslali ji do sanatoria v Povoa de Varzim, aby na pobřeží Atlanti­ku nabrala sílu. Přesto její zdraví nadále zůstalo vratké a choulostivé a i po návratu do Balasaru jí stále hrozila invalidita. To ji vedlo k rozhod­nutí živit se šitím. Od své sestry se začala učit švadlenou.

Jednoho dne, bylo jí právě čtrnáct let, se doslechla, že tatínek její přítelkyně umírá. Honem pospíchala do domku, kde v osamění žil. Našla ho, jak leží v hromadě špinavých hadrů. Naplněna soucitem běžela domů za maminkou půjčit si mýdlo, ručníky a ložní prádlo, aby tak ubohému muži navrátila alespoň zdání lidské důstojnosti. Žil potom ještě dvanáct dní. Alexandrina s ním zůstala až do konce, aby posloužila jemu i jeho žalem stižené dceři.

Krátce na to si svou roli milosrdného samaritána zopakovala. Ve svém životopise na to vzpomíná slovy:

Soused nás upozornil, že umírá jedna stará paní. Sestra vzala svou modlitební knížku s trochou svěcené vody a vybě­hla z domu. Já jsem ji následovala společně se dvěma sestřinými žačkami - švadlenkami.

Ve dveřích stála neteř nešťastné ženy. Neměla odvahu jí pomoci. Deolinda vstoupila a začala nad ženou předčítat modlitby za umírající. Stála jsem hned vedle a všimla si, že třásně jejího šálu se chvějí jako lístečky. Když skončila s před­čítáním modliteb, vstoupila dcera. Stařenka ji už nepoznala; vydechla naposled.

„Udělala jsem všechno, co jsem mohla. Už nemám sil, abych tu dál zůstala,“ řekla Deolinda a odešla.

Když jsem viděla mučivou úzkost dcery, které právě zemřela matka, neměla jsem to srdce, abych ji tu nechala samotnou. Rozhodla jsem se, že zůstanu a pomohu jí omýt a upra­vit mrtvé tělo. Bylo pokryté hnisavými boláky a vředy. Ten zápach byl odporný..., měla jsem pocit, že brzy omdlím. Snažila jsem se nedat na sobě nic znát, ale jedna žena, co se k nám přidala, si povšimla mé slabosti a odběhla pro větvičku muškátu, abych si mohla přivonět. Vděčně jsem jí poděkovala, ale svou práci jsem nepřerušila. Odešla jsem, až když bylo tělo mrtvé stařenky důstojně připraveno.

Jednou, když Alexandrina byla sama doma a modlila se, uslyšela vrznout zahradní branku a v příštím okamžiku mužský hlas, který přikazoval: „Otevři! Otevři ty dveře!“ Hned poznala hlas svého bývalého zaměstnavatele. S hrůzou si uvědomila, že ji vůbec nenapadlo, aby se u­v­nitř zavřela. Sevřela svůj růženec pevně v dlani a čekala, až ten chlap vstoupí. Následoval divoký rámus a prudké bušení, jak se násilník dobýval do nezavřených dveří. Ty se však nechtěly otevřít. Rozzuřený muž po marných snahách násilně vniknout dovnitř konečně odešel. Zanechal tam otřesenou dívku, která byla pevně přesvědčena, že cestu zatarasil Pán Ježíš se svou Matkou, aby uchránili její čistotu.


[1] Řád Tovaryšstva Ježíšova, Jezuité

   

Para qualquer sugestăo ou pedido de informaçőes, pressione aqui :