Zmrzačená, když ve čtrnácti letech vyskočila z okna, aby se zachránila před znásilněním, Alexandrina da Costa (1904-1955) strávila svůj život od dvaceti let jako invalida. Žila v malém portugalském městečku Balasar. Jako Terezie Neumannová, i ona snášela každý pátek bolesti Kristova umučení jako smírnou oběť za hříchy světa. Její duchovní vůdce považoval Alexandrinu pro její rozmluvy s Pánem Ježíšem za druhou Markétu Marii Alacoque. Za posledních 13 let svého života naprosto nic nejedla ani nepila - kromě každodenního přijímání Eucharistie. Odborní lékaři ji důkladně zkoumali, avšak pro tento zázrak nedokázali najít přirozené vysvětlení. Lidé měli Alexandrinu v úctě jako svatou a v nekonečných zástupech ji navštěvovali, aby s ní mohli hovořit a prosit o její modlitby. Její vytrvalé a neměnné poselství poutníkům bylo stejné jako poselství Panny Marie Fatimské:

„Čiňte pokání, nehřešte již, modlete se růženec, přijímejte Eucharistii.“

Podle důkazů a svědectví v této knížce se Alexandrina svými modlitbami a utrpením stala nástrojem zkrácení 2. světové války. Proces pro její blahořečení v současnosti postoupil dále než proces známého Otce Pia. Její spisy byly potvrzeny a schváleny v Římě v roce 1979.

Alexandrina – utrpení a sláva je příběh velké hrdinné duše, která se obětovala. Jednoznačně dokazuje, že svatost existuje i v našich dnech.

Nihil Obstat: Richard Sherry, DD, Censor Deputatus

Imprimatur: UDermot, Arcibiskup z Dublinu, I. 1979

 Copyright © 1979 Francis Johnston

Translation © 1997 Bob Dvořák

ISBN: 0-89555-179-9

Předmluva

Na návsi malé portugalské vesničky Balasar, nějakých šedesát kilometrů severně od Oporta, stojí malá kaplička zasvěcená svatému Kříži. Postavili ji v roce 1832 na paměť zázračného zjevení kříže, který se toho roku ve vesničce objevil. Tehdejší farní kněz v Balasaru Don A.G. de Azevedo zaznamenal onu událost v hlášení adresovaném důstojnému otci Dr. A.P. de Azevedo Loureiro z arcidiecéze v Braga.

„Píši, abych Vám oznámil nevysvětlitelnou událost v naší farnosti svaté Eulálie v Balasaru. Na svátek Těla Páně lidé přicházeli na ranní mši svatou. Když míjeli cestu, která vede přes malý kopec zvaný Kalvárie, zpozorovali na zemi ležící kříž. Zem, která tento kříž tvořila, byla o něco světlejší barvy než okolní hlína. Všude kolem byla po ránu padlá rosa, jenom na kříži nic. Osobně jsem šel rozmetat prach a srovnat zem, která kříž tvořila, ale znamení se na tomtéž místě objevilo znova. Poručil jsem tedy, aby přivezli značné množství vody, abych ji silným proudem vylil na kříž i na okolní zem. Ale voda vyschla, kříž se objevil znova a od té doby je tam stále. Jeho délka je 153 cm a šířka 82 cm.“[i]

Lidé se v davech shromažďovali, aby viděli tento zvláštní úkaz. Přinášeli květiny a při bohoslužbách věnovali peněži­té dary. Ty později umož­nily postavit onu kapličku zasvěcenou Svatému kříži. Ten kříž je tam dodnes a stále vzdoruje veškerým pokusům o jeho zahlazení a zničení.

V zápiscích služebnice Boží Alexandriny da Costa jsou na tento kříž tři odkazy. Poslední je ze 14. ledna 1955. V extázi slyšela Pána Ježíše, jak jí říká:

„Před stoletím jsem ukázal kříž této přemilé vesničce. Kříž, který přichází a čeká na oběť. Ó Balasare, jestli neodpovíš! ... Kříž země pro oběť, která byla vzata z ničeho. ... Oběť, která je Bohem vítaná a která je již odnepaměti v jeho nekonečných a věčných plánech. Oběť světa, ale velmi oslavená nebeským požehnáním, oběť, která odevzdala všechno nebesům a pro lásku duší přijímá vše. Důvěřuj a věř, má dcero, jsem zde! Celý tvůj život je zapsán a zapečetěn klíčem ze zlata.“