5

extáze pašijových muk

Velebně vznešené zjevení Pána Ježíše, jehož se Alexandrině dostalo 6. září 1934, bylo začátkem celé řady zjevení, ve kterých Ježíš vizionářku krůček po krůčku vedl boles­tmi svého života a umučení. Opakovaně procházela zjeveními, kdy viděla věčné zatracení mnoha duší a zločiny lidí a celých národů zaslepených hříchem. Viděla Pána Ježíše, jak bolestně pláče nad světem, který tone v hříchu a je na cestě k záhubě:

„Proste o smilování ... a dělejte to, k čemu sami napomínáte! Velmi, velmi mne urážíte. ... Jak strašné zločiny zalidňují peklo! Varoval jsem Sodomu a Gomoru, ale nemělo to žádný účinek. Nešťastníci! ...Tentýž trest bude vyměřen i vám.“

Při těchto slovech Alexandrina úplně zbledla a ještě znásobila své oběti, aby ještě zadržela ruku Božské spravedlnosti od potrestání lidstva druhou světovou válkou. Dostalo se jí poučení, že válka může být odvrácena jedině zasvěcením světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Aby získala tuto nevídanou Boží milost, Alexan­drina se znovu nabídla jako smírná oběť za mír. Pán Ježíš její modlitbu uvítal a znovu jí přislíbil, že jí dá prožít své trpké umučení jako znamení, že zasvěcení bude mít svůj výsledek a dny soužení budou zkráceny.

Je to období, kdy Alexandrina vstupuje do fáze temné kontemplace a přemítání. Ve svém životopise o tom říká:

Jestliže mi Ježíš přidal milostí a zvýšil svou laskavost a pro­jevy přízně vůči mně, současně se znásobily i mé pochybnosti. Neustále rostl i můj strach, abych neklamala sama sebe a ty, kdo se mnou žijí. ... Zdálo se mi, že to vše bylo jen mým vlastním klamným výmyslem. Můj Bože, jaká muka! Temnoty se nade mnou uzavřely a nebyl nikdo, kdo by mi ukázal cestu. Jakkoli můj duchovní vůdce usilovně pracoval na tom, aby mi vštípil důvěru, nebylo nic, co by mě utěšilo.[1]

Zjevení pokračovala i navzdory její vyčerpanosti, strachu a úzkosti. Přicházela hrůzu nahánějící strašná odhalení stavu zkázy, záhuby a zatracení mnoha duší. Zdálo se jí, jak slyší slova Pána Ježíše:

Nespočetné zástupy hříšníků popouzejí každým okamžikem Boží hněv na tento svět - ten nejhroznější hněv. Nešťastník, kdo se neobrátí! Ubohý svět. Co se to s ním jenom děje! Pokání, pokání všude na celém světě! Pokání! Ó světe, uznej své zločiny nebo budeš zničen. Běda světu! Božská spravedlnost už to nemůže podporovat, už to nemůže snášet.

Varování pokračovala spalujícími vizemi druhé světové války. V záplavě slz Alexandrina vykřikla: „O můj Ježíši, za všechno chci trpět já! Chci, abys mě rozdrtil. Jsem tvá oběť! Ale svět netrestej. Chci být hromosvodem tvého hněvu.“

Tušila, že má procházet děsivě hrůzyplnými zkouškami a utrpením, a cítila při tom, že nejdříve musí posílit a upevnit své nitro. Požádala proto otce Pinha a pod jeho vedením si vykonala duchovní obnovu, exercicie. O tomto období píše:

Dlouhou dobu jsem ve své duši cítila nesmírná muka agónie a často už to vypadalo, že jsem na pokraji pádu do strašné propasti. Avšak ve dnech mé duchovní obnovy se moje utrpení zdvojnásobilo. Propast se otevřela, aby mne děsila a hrozila. Spravedlnost Věčného Otce na mne padala a volajíc: „Potrestat! ... Potrestat!“ ... ještě zvyšovala má utrpení tělesná i duševní. Není možné je popsat. Jenom ten, kdo je zažil, viděl a pocítil, může rozumět. Za toho strašného hlasu Věčného Otce jsem trávila dny a noci a v úzkostech se zmítala a přehazovala na lůžku.

Alexandrina pokračuje: Ráno 2. října 1938 mi Pán Ježíš řekl, že musím projít celým Jeho utrpením od Getseman až na Kalvárii, ale až k onomu „Consummatum Est“ (dokonáno jest) že nedojdu. Potvrdil mi, že to začne již příštího dne a tě­mito utrpeními budu procházet vždy každý pátek ihned po poledni a budou trvat až do tří hodin odpoledne. Pánu Ježíši jsem neřekla ne. Na všechno jsem upozornila svého duchovního vůdce a s úzkostí jsem očekávala zítřejší ráno, protože nikdo z nás si nedokázal představit, co se bude dít. V noci z druhého na třetí říjen byla agónie mé duše intenzívní, ale ještě větší bylo utrpení mého těla. Začala jsem ztrácet krev a přišly strašlivé bolesti. A právě při tomto bolestném zápase jsem prošla svým prvním ukřižováním. Tu hrůzu jsem cítila hluboko ve svém nitru. Ó jak nevyslovitelná byla má bída a utrpení!

Každé extázi pašijových muk (a měla jich na 180!) předcházelo mnoho hodin narůstající hrůzy a strachu, které se staly nepřekonatelné, jak se blížilo páteční poledne. Strach byl často doprovázen nesmírným smutkem, nevolností, ošklivostí, dávením a zvedáním žaludku. Děsil ji pocit hrozné opuštěnosti. Strašné zážitky naplnily Alexandrininy vzpo­mínky hrůzou. Ještě sedm let poté žila ve své mysli stále tím prvním ukřižováním.

„Zdálo se mi, že všechno je přítomnost,“ napsala. „Cítila jsem ten strach a hrůzu oněch hořkých hodin, vnímala jsem vzrušení mého duchovního vůdce vedle mne, i slzy mé vyděšené plačící rodiny.“

Krátce po poledni 3. října 1938 ji Pán Ježíš pozval, aby podstoupila jeho pašijová muka:

„Pohleď, má dcero, Kalvárie je připravena. Přijímáš?“

Alexandrina statečně svolila. Očití svědkové, naplněni úctou a hrůzou, zatajili dech, když upadla do extáze a když se jí obnovily funkce ochrnulých končetin, téměř se vznesla z lůž­ka a pod­stoupila nesmírně bolestný pochod z Get­seman na Kalvárii. Pašijové extáze byly nafilmovány a obrázky tvoří důležitou část jasného svědectví pro proces jejího blahořečení v Římě.

Očitý svědek, Signorina Concetta, která učila ve ves­ni­cké škole, zanechala jasný a živý popis jedné z těchto mimořádných extází.

V Ježíšem určené hodině začal náš „seraf lásky“ trpět za nás a za mnoho hříšníků, které chtěla zachránit. Já jsem při té agónii pomáhala, ale nevím, jak ji popsat. Alexandrina trpěla od Getsemanské zahrady až k ukřižování. Ó jak se to na tom jejím křehkém a chatrném těle všechno znovu odehrávalo! Když jí Ježíš oznámil, že ona hodina již nadchází, už je velmi blízko a že všechno je připraveno pro její „via dolorosa,“[2] krok za krokem, až po Kalvárii odpovídala velmi statečně a odvážně: „Ano, Ježíši, pro tebe a pro záchranu hříšníků udělám všechno.“ Prošla agónií, bičováním, korunováním trním, věze­ním i setkáním s Pannou Marií, při kterém měla tak dlouhý, upřený a smutný pohled, že takový mé oči ještě nikdy před tím neviděly.

Pády pod křížem byly tak jasně viditelné, že nikoho v místnosti nenechaly na pochybách... Podle mého názoru se její agónie ještě zesílila, když nabídla své malé bílé ruce a pak i své nohy, aby byly přibity. Pak byl kříž vsazen do země ... jak srdceryvná scéna! Jaký smutek zaplavil naše duše! Následovala agónie na kříži naplněná jejím zármutkem a pronikavými steny. A ten její hluboký pohled! Bylo to nepopsatelné! Znovu a znovu vzdychala,[i] až nakonec zavřela své oči vpadlé do fialových důlků, sklonila hlavu a zemřela. Jak věrná kopie smrti Pána Ježíše!

Po první pašijové extázi otec Pinho Alexandrinu požádal, aby už své lůžko neopouštěla, avšak Pán Ježíš trval na tom, že vizionářku by měli nechat samotnou. Kněz tedy své nařízení následně odvolal.

Když extáze ve tři hodiny odpoledne skon­čila, Alexandrina pozvedla ruce, jako by děkovala, ale pak náhle těžce zalapala po dechu a ve zděšení vyjekla. Křičela:

Ne, Ježíši! Ne, Ježíši! Ukřižuj mě! Milost! Milost! Milost! Mají stejné právo jako já. Vždyť jsi na kříži zemřel za ně stejně jako i za mne! Ježíši, nechci, aby jediná duše šla do pekla. Ani v mé farnosti, ani na celém světě. Miluji tě za ně. Odpusť těm hříšníkům, Ježíši. Vzpomeň si na mě skrze mé ukřižování. Peklo je to nejstrašnější inferno, Ježíši. (Tento dialog v sobě nese až překvapující podobnost s tím, co se odehrálo mezi Pánem Ježíšem a mystičkou svatou Gemmou Galgani na konci devatenáctého století.)

O několik dnů později Alexandrina pocítila kruté bolesti. Začala zvracet krev a byla mučena žízní, která v ní hořela tak palčivě, že voda vůbec nepomáhala. Nebyla schopna polknout ani kapičku - a současně byla přemožena děsivým „zápachem hříchu“.

„Začala jsem cítit neuvěřitelně odporné a nechutné pachy,“ vzpomíná ve svém životopise. „Kupovali mi fialky a parfémy, aby mi je drželi u nosu, ale já je odstrkávala pryč, protože ať jsem čichala k čemukoliv, byla jsem mučena stále stejným, hnusně odporným zápa­chem. Už jenom vzpomínka na tyto věci mi působí utrpení.“

S prudkým začátkem druhé pašijové extáze otec Pinho uznal za moudré podržet tato tajemná vytržení v tajnosti. Po tři roky o nich vědělo jen několik vybraných lidí. V roce 1941 se však hostující misionář (otec Terça z řádu Misionářů svatého Ducha) stal svědkem jedné z extází a napsal o tom podrobnou zprávu do populárního portugalského časopisu. Toto zveřejnění způsobilo Alexandrině mnoho utrpení, protože se stala středem pozornosti. Jak se stala široko daleko známou, tisíce lidí z celé země se tlačily, aby viděly tu „Oběť Balasaru“. Kromě toho, že celý článek byl zveřejněn zcela nevhodně a hlavně předčasně, obsahoval navíc i několik menších nepřesností, které daly vzniknout chybným a klamným interpretacím a výkladům na poli vědy a medicíny.

Nicméně, i tak má příběh velkou hodnotu pro svou živou popisnost a přesné sestavení podle časové posloupnosti. Píše se v něm:

 29. srpna 1941[3] jsem vstoupil do místnosti doprovázen čtyřmi dalšími kněžími s nezbytným pověřením a oprávněním. Byla právě jedna hodina po poledni. Přešel jsem napříč k lůžku nemocné ženy a spatřil v jejích očích stopy hlubokého smutku. Ptám se: „Alexandrino, jak se cítíš?“ „Bojím se,“ odpověděla hlasem plným hořkosti. ... „Ta hodina už se blíží.“ Světlo z jejích očí zvolna vymizelo a ve 13⁰⁸ hodin zavřela víčka. Upadla do extáze. O pár minut později, ve 13¹⁰ hod., začala být rozrušená. Stále ještě na lůžku, vztáhla levou ruku a udělala lehké gesto, jako by chtěla odrazit rány blížících se nepřátel.

13¹² - mnohokrát sténá a úpí bolestí. Pak se obrací směrem k podlaze pokojíku, odsunuje přikrývku, vstává, téměř se vznáší a velmi rychlým pohybem padá na kolena a zůstává obličejem na podlaze.[4] Levou ruku vztahuje vzhůru, zatímco pravou rukou se snaží zakrýt svůj zmučený a utrápený obličej.

13¹⁴ - Opírá se o lokty, rukama si zakrývá obličej a vydává úzkostně bolestné vzdechy.

13¹⁵ - Je zachvácena nepopsatelnou bolestí. Svíjí se na zemi a zůstává v pozici, ve které našli svatou Cecílii v katakombách, obličej nad spojenýma rukama.

13¹⁶ - Lehký pohyb paží, povzdech zármutku. Tiskne obličej mezi rukama a člověk slyší prudké a pronikavé steny. Dech je pomalý a hluboký.

13¹⁸ - Rozpíná paže a má postoj jako někdo, kdo se snaží odrazit útočníka. Znovu se obrací na jednu stranu a ve strachu a bolu kříží a zatíná prsty.

13²⁰ - Zřetelnější vzdechy. Dvakrát se překuluje podél postele. Zdá se, že její úzkost a strach se zvětšují jak vidí utrpení Ježíše v zahradě. Velmi ztrápeně se jako červ znovu sune směrem ke stěně. Patero bolestných zaúpění je doprovázeno bolestivými svalovými kontrakcemi.

13²⁵ - Alexandrina si kleká a potom zaujímá pozici vsedě, opírajíc se o nohy, avšak stále s mučivou bolestí. Pak vstává, vzpřimuje se, otáčí se směrem ke dveřím pokojíku a hořce zvolá: „Nemůžete se mnou jednu hodinu bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení.“

13²⁸ - Vizionářka zvedá ruce do výšky a rozpíná je do kříže. Znovu padá na kolena, lokty poněkud roztažené, obličej v dlaních.

13²⁹ - Bolestivě se odvaluje do prava a sténá. Pozvedá trochu ruku, pak ji nechá padnout na zem vedle podložky. (Deolinda se snažila zmírnit bolest těchto pádů tím, že předem na podlaze rozprostřela podložku. Na místo, kde Alexandrina pokládala hlavu, položila Deolinda polštář.)

13³² - S nevýslovným utrpením dělá dva obraty do leva, zůstává obličejem dolů.

13³⁴ - Je přítomna zápasu Ježíše s pokušitelem a trpí bolestným žalem Spasitele. Obličej jí plane vzrušením a po dvou sériích kontrakcí jako by se chvěla strachem, padá vysíleně tváří k zemi, hlavou udeřila vedle podložky.[5]

13³⁸ - S bolestí pokleká, pak vstává a odchází se posadit vedle svého lůžka a opakuje slova Spasitelova: „Bděte a modlete se, ta hodina je už blízko.“ Pozvedá ruce vysoko vzhůru a odříkává Ježíšova slova: „Můj Otče, ukřižuj mne, ale zachraň svět, svět jenž je tvůj.“

13⁴³ - Vstává, jde krůček dopředu a pokleká, pak za bolestného bědování a sténání padne na zem. Obličej obrací směrem do leva, jako by se bála druhého výpadu od nepřítele. Stále sténá, obličej si zakrývá rukama.

13⁵⁰ - Vysíleně leží na zemi, dvakrát se převalila směrem k poste­li, hlavu nechá padnout na zem.

13⁵³ - Zničena krutým utrpením se znovu převaluje, avšak vlevo, zůstává obličejem dolů, s pravou rukou nataženou na podložce.

13⁵⁴ - Stále bolestně sténá, opírá se o lokty, hlavu si podpírá mezi rukama, rozjímá a pozoruje Ježíše v jeho agónii v zahradě Getsemanské.

13⁵⁵ - Znovu se převaluje směrem ke dveřím, roztahuje paže a hlavu pokládá na zem. Na krátkou chvíli je úplné ticho.

13⁵⁹ - Vydává silnější zmučené povzdechy, od hlavy až k patě je zmítána divokým bolestným vzrušením. Pak nastává úplný klid.

14⁰² - Hrozivě ztrápená nechává dvakrát zasebou padnout hlavu na podlahu a vzdychá v silné agónii. Mezi sténáním zůstává sedět na zemi, nyní u postele.

14⁰⁴ - Pozvedá ruce k nebi a opakuje slova, která pronesl Ježíš: „Můj Otče, chci zachránit svět; ukřižuj mne nyní. Chci dát svůj život za lidstvo. Nešetři mě ukřižování!“

Nyní si Alexandrina zkřížila ruce na prsou a naklání se dopředu, jako by bylo šero a ona chtěla vidět jasněji, co se děje. V dálce vidí vojáky v čele s Jidášem a volá apoštoly. Pak si sedá po straně lůžka, kde na chvilku zůstane. Náhle zvedá ruku do odmítavého gesta a slyšíc přicházející vojáky, hlasitě volá na učedníky: „Vstávejte, ta hodina již nadešla. Pojďte, půjdeme.“

14⁰⁶ - Říká slova Jidáše: „Buď zdráv, Mistře.“ S ošklivostí a odporem pociťuje polibek zrádce. Po několika chvilkách dělá znamení levou rukou k vojákům, kteří couvli a padli na zem.[ii] Avšak vida zatýkaného Ježíše, také ona nabízí své ruce, aby přijala pouta.

Když je Ježíš přepraven do Annášova domu, zvolá: „Všichni mě opustili, dokonce i ti, kdo byli mými přáteli.“ Alexandrina tato slova opakuje s výrazem silné hořkosti. Jak je Spasitel vláčen z místa na místo, vizionářka, sledujíc jeho kroky, dělá s velkou únavou v místnosti na kolenou několik obratů. Alexandrina ukazuje na Annáše a vykresluje jeho morální obraz: „Je to prohnaný, arogantní stařec. Je to tentýž muž, který byl mnohokrát zahanbený a rozpačitý, když Ježíš kázal v chrámu.“

14¹⁰ - Ježíš je před tribunálem. Alexandrina sedí na zemi v pozici někoho, kdo pozorně naslouchá a opakuje Spasitelova slova: „Učil jsem v synagoze i v chrámě. Proč mě vyslýcháte? Zeptejte se těch, kdo slyšeli, co jsem učil.“

14¹² - Když voják říká, „Takhle odpovídáš veleknězi?“ Alexandrina, vstávajíc, dává sama sobě pravou rukou pořádný políček do levé tváře. Jeden z přítomných (v pokojíku) mumlá: „Opravdu, bylo to pravou rukou, když voják udeřil Krista; a tu ránu Ježíš opravdu cítil na levé tváři.“

14¹³ - Při cestě, když Ježíše vedli ke Kaifášovu soudnímu dvoru, potkává Petra a říká mu: „Petře, přísahal jsi mi věrnost. Byl jsi tím nejmilovanějším učedníkem, přítelem mého srdce.“

Po zrádném a úskočném Kaifášově soudním výslechu Ježíš říká: „Jak daleko jste vzdáleni od toho, abyste viděli světlo!“ Alexandrina sedí na zemi a s tváří obrácenou k západu opakuje tato i předcházející Spasitelova slova jako někdo, kdo vše z dálky pozoruje.

Kaifáš, rozmrzelý z toho, že se mu nedostatkem důkazů proti Ježíšovi hatí plány, volá: „Musíme s tímhle člověkem nějak naložit co nejdříve.“ Pak Ježíšovi klade otázku: „Ty jsi Kristus, Syn Boží?“ „Ty jsi to řekl,“ odpovídá Ježíš.

Z Kaifášova domu je Ježíš veden k Pilátovu soudu a odtud do domu Herodova. Touto cestou se po kolenou přes pokojík vleče i vizionářka. Na zpáteční cestě od Heroda k Pilátovu soudu Alexandrina opakuje tuto Spasitelovu úvahu: „Že se mnou jednají jako s bláznem, to není tak důležité, když mám duše, které mám zachránit.“

Na soudu u Piláta vizionářka opakuje slova z davu a mezi jinými i tato: „Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!“ a ještě slova Pilátovy manželky Klaudie: „Neměj nic s tímto spravedlivým mužem.“

14²⁴ - Když je Ježíš veden ke sloupu,[iii] Alexandrina se pohybuje k posteli a zde se opírá o ruce. Při pohledu na bičovaného Ježíše se sama otřásá pod ranami, které dostává. Podle prud­kých kontrakcí, jež jí způsobují rány bičem a podle bolestného sténání, které se dere z jejích rtů, může člověk jasně vidět, jak velmi trpí.[6] Přichází druhá skupina vojáků, aby vystřídala tu první, unavenou týráním a bitím své oběti. Bičování a bití už beztak strašně zmučeného Ježíše, dopadá i na ubohou mučednici. V těchto mukách Alexandrina, která zosobňuje Spasitele, pozvedá oči k nebi a hlasitě volá: „Pro tvou lásku, ó Otče, chci a přijímám tvůj kříž.“ Pak je z Alexandrininých rtů slyšet bolestné vzdechy. Opakuje slova Spasitelova: „Otče, toto je pro Tebe a pro to, abych ti dal duše.“

Rány bičů do Pánova těla se odrážejí i na vizionářku, která se pod jejich sílou svíjí a srdceryvně sténá. Ježíš volá jejími ústy: „Pro Tebe, ó Otče. ... pro Tvou lásku!“

14³² - Alexandrina padá na kolena s obličejem opřeným o lůžko. Znovu sténá pod bolestivými svalovými stahy, způsobenými nevýslovným mučením.

14³⁶ - Pána opět bičují a vizionářka je dále mučena.

14³⁸ - Opakuje slova, jež slyší od Spasitele: „Otče, to je pro tebe a pro duše.“ Zvedá se a u lůžka znovu padá na kolena téměř vyčerpána prudkostímuk. Konečně na lůžku chvilku odpočívá.

14³⁹ - Bičování Ježíše pokračuje. Vizionářka trpí prudkými svalovými stahy po celém svém křehkém těle, až konečně padá vyčerpána na zem. Po chvíli se však zvedá a velice unaveně sedí na zemi mezi svou sestrou a lůžkem, o které se opírá. Pozvedá oči k nebi a opakuje Ježíšova slova: „Můj Otče, můj Otče, kdo tě nebude milovat?“ Tak bičování zad končí. Alexandrina se sune ke hlavě lůžka, kde se opírá, pokládá si obličej na hřbet své pravé ruky. Netrpí; je to odpočinek, který jí Ježíš poskytuje, aby dokázala unést zbytek pašijí. (Tvrdila, že někdy se jí v této chvíli zjevila Panna Maria.) Nakonec je Ježíš odpoután od sloupu a znovu připoután tak, aby ho mohli bičovat na prsou.

14⁴¹ - Následuje další bičování. Jak rány dopadají na Ježíše, na Alexandrině se projevují prudké svalové stahy. Tak velké jsou rány, které k ní přicházejí od Ježíše.

14⁴⁴ - Dopadají poslední rány bičem; vysílená Alexandrina padá na zem s hlavou opřenou o lůžko.

14⁴⁵ -  Doprovázejíc Ježíše k místu jeho korunování trním, sune se Alexandrina po kolenou ke stěně pokoje a sedá si. Prožívá Ježíšova muka a tajemným způsobem dostává trnovou korunu. Trpí s Ježíšem a bolestně sténá. Hlava se jí třese krutými bolestmi, které jí působí trny zarývající se do hlavy Spasitelovy. Toto utrpení trvá 28 minut. (Později Alexandrina vysvětlila otci Pasqualovi SDB, že to nebyla jen koruna kolem hlavy, nýbrž přilba z trnů, která pokrývala celou hlavu. Dodala, že Pánův obličej se věrně podobá obličeji na Turinském plátně.)

15¹³ - Při vkládání dřeva kříže na Ježíšova ramena Alexandrina slyší slova, která Spasitel vyřkl, když stál před římským vladařem: „Piláte, budu mít slitování nad slabostí tvé duše.“ Potom jde po kolenou ke dveřím pokoje a sedá si.

15²¹ - Alexandrina nese na ramenou kříž a po kolenou následuje Spasitele.[7]

15²⁵ - Alexandrina následuje Ježíše v jeho prvém pádu pod křížem a její hlava udeří o zem. Když vojáci vlečou provazem Ježíše, je i Alexandrina vlečena po podlaze, obličejem dolů, až opět vezme kříž.

15²⁸ - Při druhém Spasitelově pádu Alexandrina rovněž padá. Na čele se jí ukazuje bolestivá krevní podlitina. Pak je vlečena ke dveřím místnosti, aby měla znovu podíl na kříži, který jí dává její Nebeský Snoubenec. Ježíš se opět dává na cestu k popravišti a potkává svou Nejsvětější Matku. Alexandrina opakuje Jeho slova, „Matko, mé Srdce je spojeno s tvým.“ Soucitný pohled, kterým vizionářka hledí při spatření obličeje svaté panny, je nekonečně dojemný. Maria potkává svého Božského Syna, téměř omdlévá, nemá oporu ani útěchu.

15³¹ - Alexandrina trpí nová muka na pažích a na hlavě, když znovu padá na zem. Po třetím pádu přinutili Šimona z Cyreny, aby nesl kříž.[8] Spasitel byl bos a kráčel po kamenité zemi. Prudké škubání provazů spolu s fyzickou vyčerpaností způsobovaly, že Ježíš klopýtal a padal.

Při vidění Ježíše, jak došel na Kalvárii a jak mu strhávají oděv, Alexandrina výraznými pohyby znázorňuje tento výjev, pak padá na kolena, pohlíží na kříž položený na zemi a sama se na něj pokládá. Podává svou pravou ruku, aby byla přibita ke dřevu, pak levou ruku a nohy a trpí při tom strašlivá muka.[9] Když je Alexandrina na kříži, velekněz a lid se Ježíšovi posmívají a pokřikují: „Jsi-li židovský král, sestup z kříže!“ (Mt 27,40) Ježíš pak pronáší následující slova, která vizionářka opakuje s jemným zármutkem: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Když se jeden zločinec rouhal, druhý začal Ježíše hájit: „My jsme trestáni za naše zločiny, ale tento člověk nikomu neublížil.“ Alexandrina pak opakuje Ježíšova slova pronesená ke zločinci, který se ho zastal: „Vpravdě pravím tobě: Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23,43) Vizionářka pozvedá oči k nebi a pokračuje v opakování slov, která slyší z úst Pána Ježíše o kajícím zločinci: „Otče, přeji si, aby i on byl tam, kde jsem já a aby mé království bylo Tvým královstvím.“

15³⁷ - Alexandrina je stále za  krutého utrpení natažena na zemi, s rozepjatýma rukama přibitá k onomu tajemnému kříži. Opakovaně sténá v agónii. Pak s pohledem upřeným na někoho, koho velmi miluje, praví: „Ženo, hle tvůj syn.“ a potom k Janovi: „Hle, tvá Matka.“

15⁴⁰ - Vydává bolestné táhlé zasténání a s ne­popsatelnou hořkostí volá: „Otče, proč jsi mě opustil?“ Alexandrina zhluboka dýchá a sténá, pak na chvíli zůstává v klidu. Hrudník se jí zvedá bolestí a zdá se, že dýchání je ochromeno.

15⁵⁰ - Hned nato opět zasténá. Její výkřiky jsou tak dojemné a tak drásají duši, že na ně nelze nikdy zapomenout. Pak ta ztý­raná žena zvolá: „Dokonáno jest!“ Dech se jí na několik okamžiků zastavuje. Nyní se jí ve smrtel­ném zápase vzedmula hruď a místnost zaplnily dlouhé výkřiky bolestné trýzně a úzkosti. Je to závěr agónie. Zesláblým hlasem vydává poslední žalostné zasténání a zvolá: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“ Hlava jí mírně poklesá na levou stranu. Pro zraky přihlížejících je Alexandrina mrtvá. Žádný pohyb, žádná známka dechu. Je mrtvá - nebo se zdá, že je mrtvá - a zů­stává tak asi půl minuty.

Tak končí svědecká zpráva (otce Terca z řádu misionářů Ducha svatého) o jedné z těchto extází, které v historii nemají obdoby. Ti šťastní, kterým bylo umož­něno stát se očitými svědky, byli zdrceni dojmy a cítili, že stojí přímo u bran Jeruzaléma a vidí Ježíšovo utrpení. Zhmožděniny způsobené Alexandrininými pády a zarudlé podlitiny, viditelné na mnoha místech jejího těla, zakrátko zmizely. Je příznačné, že se Alexandrina z pokory modlila k Pánu Ježíši, aby jí nedával stigmata, ani žádné jiné viditelné znaky jejího tajemného utrpení.

V prvních měsících roku 1942 byl její malý pokojík denně obléhán zástupy poutníků. Přestože její utrpení mezi jednotlivými pašijovými extázemi bylo kruté a nepřetržité, stále neúnavně vybízela k čas­tému svatému přijímání a ke zbožné každodenní modlitbě růžence jako léku proti zlobě tohoto světa. Jejím stá­lým, opakujícím se motivem bylo pokání. Opětovně hlásala zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie skrze hnědý škapulíř Panny Marie Karmelské, jejíž obrázek visel nad jejím lůžkem. Po její levici byl zavěšen obrázek malé Jacinty Marto, nejmladší ze tří dětí, které v roce 1917 viděly ve Fatimě Pannu Marii. Často obracela pozornost lidí k to­mu­to obrázku a vybízela k následování Jacintina hrdinského příkladu oběti.

Pokud jde o hříchy, Alexandrina úpěnlivě prosila srdcervoucím hlasem, aby se jich lidé provždy zřekli, ať to stojí cokoli v modlitbách a v umrt­vo­vá­ní. Poutníkům kladla na srdce, že urážet Boha je tím nejhorším zlem v životě a že je třeba vynaložit nejrozhodnější osobní úsilí k jeho úplnému vyloučení.

„Ó hříšníci,“ plakala, „život, který za vás snáším, je vyplněn hrozným utrpením. Obraťte se! Nehřešte již! Nehřešte již!“ Odpověď přišla v předlouhých frontách lidí před zpovědnicí vesnického koste­líka.

„Tvůj domek,“ řekl jí Pán Ježíš, „se stal Kalvárií hříšníků.“